V pražském kině Světozor startuje projekcí polského filmu Druhá strana mince, jíž se zúčastní i herečka Agata Buzek, nový ročník putovní přehlídky Projekt 100. Tu letos Asociace českých filmových klubů pořádá již po sedmnácté. Od roku 1995, kdy se Projekt 100 konal poprvé za cílem pravidelného uvádění kolekce oceňovaných filmů, uvedla Asociace do české distribuce více než sto padesát celovečerních filmů a další desítky krátkometrážních. Jistou tendencí Projektu 100 se stala tematická propojenost s programem Letní filmové školy, kterou AČFK k velké přízni návštěvníků převážně z řad studentů každoročně pořádá na přelomu července a srpna. Od roku 2009 se ovšem počet vybraných titulů snížil z deseti na osm, v letošním roce dokonce na šest. Zatímco loni organizátoři přehlídky přišli s výběrem filmů poněkud vágně označeným nálepkou "film noir" (co má s noirem společného Ashbyho Harold a Maude, Hanekeho Bílá stuha nebo Vtačkovia, siroty a blázni od Juraje Jakubiska?), letos byli s kategorizováním vybraných filmů opatrnější. Slovy uměleckého ředitele AČFK Pavla Bednaříka je spojuje "láska a vášeň v rozmanitých podobách - romantické vzplanutí, absence lásky, vášeň a intriky bonvivánů, láska spasitelská, ochranitelská, falešná i spirituální." V Bednaříkově komentáři k letošní přehlídce zároveň zazněla otázka po budoucím směřování Projektu 100. Sám sebe i diváků se táže, zda má být přehlídka prostorem pro sentiment nad prověřenými díly, nebo spíše prostorem pro objevování. Během dumání nad odpovědí si můžete připomenout, co zcela zásadního z oné nostalgie i aktuálních objevů Projekt 100 za posledních šestnáct let přinesl.
10. Zvětšenina (Blowup, 1966) V polovině šedesátých let dostal italský režisér Michelangelo Antonioni, jakožto jeden z tehdy nejvýznamnějších filmových tvůrců, lukrativní nabídku od studia MGM k natočení tří filmů v angličtině. Na základě této smlouvy tak vznikly Antonioniho koprodukční projekty Zvětšenina (1966), Zabriskie Point (1969) a Povolání: reportér (1975). Příběh módního fotografa, který náhodou na fotce zachytí vraždu, jíž odhalí prostřednictvím jejích zvětšenin, byl ovšem finančně nejúspěšnější a v budoucnosti se stal inspirací pro snímky dalších filmařů, například pro Coppolův Rozhovor (1974) či De Palmův Výstřel (1981).
9. Muž, který spadl na Zemi (The Man Who Fell To Earth, 1976) Kultovní sci-fi britského režiséra Nicolase Roega podle románu Waltera Tevise o mimozemšťanovi vyslaného na Zemi ze skomírající planety. Kdo by v sedmdesátých letech byl lepší volbou pro roli mimozemšťana v lidské podobě než tehdejší hvězda britské hudební scény David Bowie, který si na androgynním alter egu Ziggy Stardustovi postavil kariéru? Muž, který spadl na Zemi znamenal pro Bowieho-hudebníka skutečný průlom na poli filmu a následující role ve snímcích Krásný gigolo, Ubohý gigolo (1979), Veselé Vánoce, pane Lawrenci, Hlad (oba 1983) nebo Labyrint (1986) jeho výrazné herecké nadání potvrdily.
8. krátké filmy Jurije Norštejna V roce 1999 Letní filmová škola v rámci hlavního tématu Film a výtvarné umění návštěvníkům představila část u nás neznámého díla ruského animátora Jurije Norštejna (*1941), který se svými animovanými podobenstvími vycházejícími z půdorysu bajek jasně vymezuje proti disneyovské tradici. Čtyři krátkometrážní snímky, které natočil v průběhu sedmdesátých let - Liška a zajíc (Lisa i zajac, 1973), Ježek v mlze (Jožik v tumaně, 1975), Volavka a jeřáb (Caplja i čeravľ, 1974) a Pohádka pohádek (Skazka skazok, 1979), jež si vydobyla označení nejlepšího animovaného filmu všech dob -, pak v následujícím roce uvedl i Projekt 100.
7. Muž z Londýna (A Londoni férii, 2007) Zatím poslední film velikána maďarského filmu a současné evropské kinematografie vůbec se Asociaci českých filmových klubů v loňském roce podařilo dostat do distribuce především díky usilovné práci Národního filmového archivu. Svéráznou variaci na film noir v hlavní roli s českým hercem Miroslavem Krobotem pak v létě představila i Letní filmová škola v rámci Tarrovy kompletní retrospektivy. K velké radosti všech se při této příležitosti podařilo dramaturgům akce pozvat do Uherského Hradiště i samotného režiséra, který je pověstný neochotou účastnit se filmových festivalů, obzvlášť teď, když dokončuje práce na snímku Turínský kůň, o kterém prohlásil, že se jedná o jeho poslední.
6. Kachní polévka (Duck Soup, 1933) Bratři Marxové na vrcholu. Pětice bratrů - výřečný Groucho, lstivý Chico, zamlklý Harpo a poněkud v pozadí stojící Gummo a Zeppo - se jakožto přímí následovníci klasické americké grotesky stali ve třicátých letech skutečnými králi komiků. Potomci židovských emigrantů, kteří původně začínali na divadle, natočili své první filmy na přelomu dvacátých a třicátých let. Společně, sice už jen v trojici, bez Gumma a Zeppa, před filmovou kamerou vystupovali až do konce let čtyřicátých (jejich posledním snímkem byli v roce 1949 Bratři Marxové: Love Happy), ale Kachní polévka, jejich v pořadí třetí film, je skutečným vrcholem jejich anarchistické tvořivosti.
5. Marketa Lazarová (1967) Opus magnum Františka Vláčila byl divákům představen hned v prvním ročníku přehlídky v roce 1995 vedle dvou dalších českých zástupců - oscarového Obchodu na korze (1965) Kadára a Klose a filmového manifestu režisérů nové vlny, série adaptací Hrabalových povídek Perličky na dně (1965). Marketa Lazarová, jejíž natáčení vzalo Vláčilovi dlouhých šest let života, se ve své době stala jedním z nejnákladnějších filmů v dějinách české kinematografie. Historicko-poetickým filmem z doby nastupujícího křesťanství, který pro řadu českých herců, především pak Magdu Vašáryovou, znamenal životní příležitost, František Vláčil vyvrátil představu o nezfilmovatelnosti stejnojmenného románu Vladislava Vančury.
4. Chuť třešní (Ta'm e guilass, 1997) Devadesátá léta byla synonymem pro íránskou novou vlnu. Předního íránského filmaře Abbase Kiarostamiho v roce 1997 uvedla jako jednoho z hlavních hostů Letní filmová škola. Jeho tehdy aktuální snímek Chuť třešní, tematizující v Íránu tabuizovanou otázku sebevraždy, vzbudil velký mezinárodní ohlas. V Cannes Zlatou palmou oceněné dílo se ovšem v Kiarostamiho rodné zemi promítání logicky nedočkalo. Vedle místním režimem perzekuovaných tvůrců, jako jsou v exilu žijící Bahman Ghobadi či aktuálně vězněný Jafar Panahi, má Abbas Kiarostami výsadní postavení a jako snad jedinému je mu umožněna jistá tvůrčí volnost.
3. Občan Kane (Citizen Kane, 1941) Zásadní filmové dílo enfanta terrible klasického Hollywoodu Orsona Wellese, o němž byla popsána nekonečná řada stránek a které se pravidelně umisťuje v nejrůznějších anketách o nejlepší filmy všech dob, představil Projekt 100 v roce 2001. Na natáčení Občana Kanea, svou režijní prvotinu, dostal tehdy pětadvacetiletý Welles od studia RKO po ohromném úspěchu rozhlasové hry Válka světů volnou ruku. Skandálním filmem zřetelně odkazujícím ke skutečné postavě tiskového magnáta Randoplha Hearsta si však Welles udělal spoustu nepřátel a již nad žádným dílem se mu nepodařilo získat absolutní tvůrčí kontrolu.
2. Metropolis (1927) Fritz Lang za svou dlouhou kariéru natočil spoustu vynikajících snímků, byť řada z nich se ještě nedočkala patřičného docenění. Především tedy ta část jeho tvorby, které se ve čtyřicátých a padesátých letech věnoval po emigraci do Spojených států. Langovy americké noiry tak dnes stojí ve stínu jeho úspěšných němých filmů, které ve dvacátých letech natočil jako jeden z předních německých režisérů. Vizionářské dílo z dílny UFA uvedl Projekt 100 v roce 2005, avšak teprve loni, po osmdesáti třech letech od jeho vzniku, mohli diváci vidět v původní, rekonstruované podobě, v jaké ho Lang zamýšlel. Unikátní kopie, jež byla v roce 2008 objevena v Argentině, se s velkou slávou promítala na Berlínském festivalu a na konci roku byla tato remasterovaná, rekonstruovaná verze vydána i na DVD a Blu-ray disku. Snad se někdy v budoucnu dostane i do našich kin.
1. Daleká cesta (1948) Kvůli problémům s komunistickým režimem se Alfredu Radokovi podařilo realizovat pouze tři celovečerní filmy. Dalekou cestou, která byla jeho debutem, si totiž uzavřel všechny dveře ke slibné kariéře filmového režiséra. Ve své době dílo naprosto nepřijatelné, které se vzpíralo převládající ideologii, bylo uváděno pouze v omezené distribuci v okrajových kinech a na venkově, po Radokově emigraci po srpnové invazi bylo zakázáno úplně. Trezorový film o osudech židovské rodiny během druhé světové války je bez pochyb jedním z nejzásadnějších filmů české kinematografie. Po formální stránce v sobě nezapře vliv Radokova "učitele" E. F. Buriana, ale ani zřejmou inspiraci Občanem Kanem.