Review: 40. Letní filmová škola v Uherském Hradišti

Vydáno: 21.08.2014 17:00 - | foto: facebook tvůrce

Letní filmová škola v Uherském Hradišti letos slavila 40 (potažmo 50) let od svého vzniku. Ačkoliv se oslava nevydařila dle očekávání, nezaslouží si povrchní reflexi, jaké se převážně dočkala.
40. LFŠLetní filmovou školu v Uherském Hradišti není třeba představovat, protože jde o zavedenou značku, kterou neotřese ani změna ve vedení a úbytek sponzorů a tím pádem i peněz. O to víc stálého návštěvníka (autor článku akci navštěvoval nejprve jako klubista, poslední roky jako publicista) zamrzí, jak laxně k její reflexi přistupují kolegové.

Dva nejvýraznější texty - alespoň co se týče sdílení na sociálních sítích a jejich reakcích na ně - byly ve své kritice povrchní, když byla "filmovka" hodnocena pouze na základě víkendového pobytu (se značně demagogickou a účelovu argumentací), či bez jakékoliv základní znalosti (s řadou faktických chyb ohledně distribučních praktik AČFK, tradice lektorských úvodů před filmem, estetické kvalitě děl promítaných z pásů, hudebním doprovodům k nemluvným snímkům atd.).

Bez mediálně vděčných hostů...
40. LFŠNe že by Letní filmová škola byla kritiky-prostá, ale výtky by měly být vedeny z pozice spíše doporučení dalšího směřování než odsouzení založeného na udělání si jména toho kterého publicisty. Oslavy k příležitosti 40. výročí se sice nevyvedly dle očekávání (rozhodně ne organizátorů), ale to nemusí být nutně nedostatek. Hlavním "předfestivalovým" lákadlem bylo jméno Michela Gondryho, který ale nakonec nedorazil. Nejinak tomu bylo u Todda Solondze, který na rozdíl od svého kolegy zůstal věrný nezávislé scéně, když se dokázal vyhnout spolupráci s velkými studii. Chtělo by se napsat, že v Hradišti už tak bylo dost hipsterů, a tak absence Gondryho není tak velkou ztrátou, a depresivní jedinci se kvůli dešti taktéž našli, takže nebylo třeba ani Solondze.

Věc se má ale spíš tak, že komu šlo o Gondryho, ten mohl zavítat do Varů. A s filmaři jako Solondz je to těžší, protože hradištský "festival" si zakládá na otevřenosti, která by nemusela vyhovovat introvertním a kritiku obtížně snážejícím tvůrcům, mezi něž patří autor černohumorných satir jako Štěstí či Storytelling. (Větší časový rozestup mezi díly je navzdory relativnímu festivalovému úspěchu prvního jmenovaného kvůli kritice, s jejímž vypořádáním měl autor problém.) 

Peter Greenaway (LFŠ)Mnohem podstatnější je, že dorazili hosté, kteří měli co říct. Co na tom, že Peter Greenaway již jednou "filmovku" navštívil a nedávno se účastnil i PAFu (Přehlídky animovaného filmu v Olomouci), když problematika smrti kinematografie je s digitalizací a proměnou formálních strategií mainstreamových narativních děl aktuálnější než kdy dřív. Důležitější je ovšem účast méně známých osobností, které mohou plnit funkci objevu, ať je to španělský tvůrce Agustí Villaronga či Sean Ellis, kteří ohýbají žánrové konvence z důvodu společenské reflexe. Oba nepříliš známí tvůrci sice nezajistí pokrytí v médiích, ale zvaní méně hvězdných jmen pomáhá budovat image celé akce, která v připadě proslavení zmíněných může být v budoucnu leda ku prospěchu.

Správným rozhodnutím je i spolupráce s filmovými teoretiky, historiky a kritiky ze zahraničí, kteří umožňují hlubší vhled díky lektorským úvodům a přednáškám v odborné části programu. Letos ale přítomnost odborníků na sociální realismus v současném britském filmu sráželo to, že své úvody četli, čímž ztráceli kontakt s publikem (a čas se zbytečně natahoval i kvůli překladu). Je sympatické, že se chce Letní filmová škola profesionalizovat, ale je škoda, že se na některé kroky letos - na rozdíl od předchozích ročníků - zapomnělo dostatečně upozornit. Stejně jako v předchozích letech, i tento vyšla publikace spojená s jednou programovou sekcí. Kdo se ovšem nezastavil u stolečku s prodejem knih v kině Hvězda, ani nevěděl, že si může zakoupit monografický sborník o avantgardním režisérovi a dokumentarostovi Alexanderu Hackenschmiedovi, jemuž byla věnována retrospektiva a bylo možné si zajít i na výstavu spojenou s jeho životem a dílem.

...zato s "osvědčenou" dramaturgií...
Fotografie z filmu  / Interior. Leather Bar.Z předchozích řádků mohla nepřímo vyplynout otázka, proč baťůžkáři "tráví dovolenou" v Uherském Hradišti, když nejezdí za hosty v podobě lákavých jmen. Dramaturg Jan Jílek v jedné z denních reportáží nabídnul vysvětlení, že se návštěvníci každoročně sjíždějí, protože věří programovému týmu. Nechme teď stranou dezinterpretaci jednoho kolegy publicisty, který si tato slova vykládal jako rezignaci programového týmu na kvalitu své práce. Zvlášť když ta byla výrazně lepši než v minulém, na rozpočet se více ohlížejícím roce.

Především je nutné ocenit větší provázanost jednotlivých sekcí, kdy Fokus zaměřený (ehm) na Španělsko doplňovala Inventura se španělskými horory a setkávaly se divy - převážně angloamerického - "němého" filmu s hollywoodskými screwballovými komediemi. I letní projekce oproti předchozím ročníkům nabídly mnohem ucelenější přehlídku, když připomněly tvorbu Oldřicha Lipského. Divácky populárnější, až populistické visegrádské sci-fi či porn-art zase svou vstřícnost vyvažovaly objevností, když byla v rámci nich představena málo známá díla. Přesto lze mít několik výhrad, odvislých od výběru zastřešujících témat či konkrétních filmů. A to v případě div nemluvné kinematografie, španělského hororu a porn-artu. Je ale třeba zdůraznit, že by byla škoda, kdyby se v některých koncepčních rozhodnutích nepokračovalo i nadále, např. ve spojení Fokusu (představení národní kinematografie) s Inventurou (půlnoční sekce s hororovými počiny vybraného státu).

TOP Divy slibovaly představit silné ženské (anti)hrdinky, které jsou aktivní a které manipulují s mužskými postavami, jak uznají za vhodné. Výběr dobře známých (Asta Nielsen, Pola Negri, Greta Garbo) byl doplněn těmi, o nichž se tolik nepíše a v dokumentech nemluví (Theda Bara, Pina Menichelli, Alla Nazimova). Nechme teď stranou jistou nesourodost, která vznikla ve dvou případech odskokem od americké kinematografie k německé a italské, kde ale hvězdný systém fungoval zcela jinak (v Itálii byli herci i herečky spjati se ztvárňovanými typy, viz pozapomenutý cyklus s hrdinou Maciste, v Německu byla zase hvězdnost vyjádřena bez jakékoliv exploatace soukromí hvězdy). Větším prohřeškem bylo, že navzdory slibovanému představení několika typů (flappers, femme fatales, vamp) byly až na výjimky k vidění ženy vamp.

Zatímco klasické nemluvné snímky s živým hudebním doprovodem (DVA, Zrní, Píča z hoven ad.) reagovaly na dobové konvence týkající se změny postavení žen ve společnosti, porn-art měl reflektovat začleňování explicitních pornografických scén do festivalových počinů považovaných za umělecké. Sekce, jejímiž dramaturgy byli Jan Jílek spolu s Evou Chlumskou, spadá do bloku Spektrum, které má představovat aktuální trendy v kinematografii. Potíž je, že smazávání hranic mezi pornografií a uměním je otázkou (společenských, cenzurních aj.) debat snad v každé dekádě od počátku kinematografie.

Fotografie z filmu Klip / KlipDramaturgové proto zvolili takové snímky, které sebeuvědoměle reflektují vkládání explicitních sekvencí do jinak artového narativu, což je kritérium, jež umožnilo jinak na první pohled rozbíhavou (napříč kontinenty i roky - nejstarší z r. 2007) sekci sjednotit. Přesto zůstává otázkou, jestli je téma vhodným přístupem pro selekci, když se nebere příliš ohled na kvalitu (pěticí Devět písní, Shortbus, Sladký život kurevKlip a Neznámý od jezera výčet esteticky pozoruhodných počinů končí, a to se vší úctou k renesančnímu umělci Jamesi Francovi).

S ohledem na předchozí témata ve Spektru (povšechné krize či přepisování minulosti, kde lze zařadit vše dle libosti) se nabízí otázka, jestli se takto pojaté sekce nezbavit úplně. A nebo ji do dalšího ročníku radikálně neproměnit, protože je stejně každým rokem naplněna cinefilními preferencemi toho kterého dramaturga či dramaturgyně. Jako vhodnější se jeví nepřicházet s obecnými označeními, ale dát volnou ruku dramaturgovi nebo dramaturgyni, který/která by se prostřednictvím dané sekce představil/a. "Filmovka" by tím dostala "ksicht", diferencovala se od ostatních festivalů či přehlídek a seminářů a posílilo by se deklarované sepjetí mezi členy programového týmu a baťůžkáři, kteří mají věřit ve výběr zodpovědných lidí. Zároveň by neodpadla jedna z mála předností, a to možnost uvedení titulů, které by jinak měly problém projít dramaturgickým sítem.

Fotografie z filmu  / [Rec]Odvahu vykročit ze zavedených postupů dokazuje Fokus věnovaný Španělsku, což je národní kinematografie, jejíž tvorbu nelze nijak komplexně shrnout. Rozhodnutí neuvádět poučenějším divákům dobře známá jména umožnilo představit méně známou tvorbu v jejích různých podobách - a zároveň se doplňovat s dalšími sekcemi. (Á propos záměrně opomenutí známí autoři: Pedro Almodóvar měl retrospektivu na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, Julio Médem měl retrospektivu a byl osobně přítomen před lety v Hradišti.)

Españolada ukázala oficiální tvář Španělska, odpovídající národním stereotypům a obrazu turistické destinace s flamencem, býčími zápasy či iberským machismem. Oproti tomu současný španělský - festivalový - film se zaměřením na ženské hrdinky působil jako vhodné doplnění/kontrast k obrazu, jakým se chce španělská kinematografie prezentovat. Podvracení kulturních klišé mělo dojít vrcholu v hororové sekci, ale ta se ukázala být nejproblematičtější.

Fotografie z filmu  / El asesino de muñecasPomiňme, že většina vybraných titulů nebyla hororová, ale exploatační, protože označení "horor" je přece jenom atraktivnější a srozumitelnější než "exploatace". Nechme stranou i to, že jinak soudržnou dramaturgickou koncepci zaměřenou na pokleslou tvorbu 70. a 80. let nabouralo zařazení dvou děl z postfrancistických devadesátek a jednoho představitele současné španělské hororové renesance. (Jaký smysl má poukazovat na dobře známou věc (španělské horory posledních let se dostávaly do kin a na festivaly) a demonstrovat ji jedním snímkem?) Zásadnější je otázka, jakou podobu by vůbec půlnoční projekce měly mít: má na nich být k vidění trash a camp, který bude recipován, jak je pro midnight movies příznačné, nebo naopak zdařilá žánrová díla? Kombinace obojího škodí druhým jmenovaným, protože diváci jsou navyklí vnímat "půlnočky" z nadřazené, výsměšné pozice (žel bez poučenosti ohledně podmínek určitého typu produkce a historického kontextu a estetických norem hrdě pokleslých bijáků).

... ale s problematickými projekcemi...
Dostáváme se tím ke kvalitám projekcí, které byly největší slabinou jubilejní Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Naštěstí jsou dávno pryč doby, kdy návštěvníci museli vystát dlouhou frontu kvůli sluchátkům, do kterých byl tlumočen simultánní překlad, a kdy se promítalo z VHS. Argumenty, že to tvořilo atmosféru festivalu, jelikož ho to činilo domácím, jsou liché ve chvíli, kdy je názor na takto zhlédnutý film ovlivněn jeho estetickou (ne)kvalitou. "Filmovka" se v posledních letech profesionalizovala, ale některé lapsy nelze přehlížet. 

Francesco Rosi při natáčení filmu  / CarmenSpíše úsměvná byla záměna Saurovy Carmen za zcela jinou, která byla omylem zaslána ze španělského filmového archivu. Pochopitelná je i projekce Solondzova Štěstí, proběhnuvší z DVD, když firma Focus Futures jakožto držitel práv zanikla a nedisponuje 35mm kopiemi. Vzhledem k upřednostňování archivních snímků je nesmyslné žehrat na kvalitu projekce, která neodpovídá současným standardům, a je třeba mít pochopení k občasným výpadkům. 

Co je ale neomluvitelné, je pouštění nedávno natočených filmů z DVD určeného festivalovým dramaturgům, jako se to stalo v případě Já jsem Juani a Nemilované. Dodatečné zakrývání vodoznaku daný fakt neutajilo a minimálně prvnímu jmenovanému snímku, přebírajícímu postupy z videoher a videoklipů (a tudíž kladoucího důraz na obraz), neostrost a vyblitost barev škodila. Spolu s problémy s titulky (nejvýrazněji nejspíš u sci-fi Cyklus) šlo o nejzásadnější nedostatek, který svědčí o tom, že navzdory celoroční práci na festivalu nebylo dost času na pořádné překontrolování před začátkem.

.
40. LFŠZhodnocení 40. Letní filmové školy v Uherském Hradišti vyznívá negativněji, než by si jubilejní ročník zasloužil, ale to proto, že byl v textu kladen důraz na sporné aspekty pojetí. "Filmovka" se sice nevydařila dle očekávání, ale rozhodně se letos povedla více než loni, a to hlavně díky promyšlenější dramaturgii a celkové profesionalizaci akce na všech úrovních (s výjimkou projekcí a povrchních, ryze spotřebních Filmových listů). Pokud sloganem bylo "Zapáleni filmem", nezbývá než doufat, že zápal organizátorům vydrží ("baťůžkáři" ho nepotřebují, rok 2014 byl co do počtu návštěvníků rekordní).

Byla by škoda, kdyby nepokračovali v nastoleném trendu - a komplexnost napříč ročníky (jaký "hollywoodský" žánr přijde v klasickém období po screwballu?, nevznikaly ve visegrádských zemích i horory a explotace?, neměli herci taktéž svou typologii?) je to, co by Letní filmové škole v Uherském Hradišti zajistilo status akce výborné, nejenom velmi dobré.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY