Nabídka letošního KVIFFu čítá celkem 243 titulů, identifikovat opravdu ojedinělé počiny ale nemohl být pro diváky příliš náročný úkol. Jedním z takových ukazatelů jsou například ocenění z předchozích festivalů - a co je více přesvědčujícího než právě Cannes, ten největší a nejprestižnější ze všech? Tam měly letos v květnu světové premiéry také snímky Leviatan a Mommy, tedy počiny, které by nemohly být stylově a tematicky odlišnější, ale zároveň naplňující představu o dokonalém uměleckém filmu. Možná až příliš dokonalém.

Posuny v tvorbě obou režisérů, tedy Andreje Zvjagiceva a Xaviera Dolana, jsou více než patrné - oba už v průběhu let vypilovali svůj styl a zároveň absolutním způsobem ovládli filmové řemeslo a jeho jazyk. Není tedy divu, že oba filmy jsou jejich formálně dosud nejpropracovanějšími, nejde v nich vidět žádný záchvěv nejistoty či nevědomí, o čem vyprávět za pomocí zvolených prostředků. Zhmotněné vize jsou absolutní a komplexní a jde na nich vidět mnoholetá zkušenost s limity filmového média (i když u šestadvacetiletého Dolana je to na pováženou). Při sledování obou eposů se však na povrch vkrádá otázka, zda nejsou až příliš uhlazené a formálně vytříbené na to, aby ještě dokázaly diváka zaujmout nad rámec dokonalého, tudíž i předvídatelného uměleckého filmu.

Největší posun v tvorbě můžeme zaznamenat právě u Andreje Zvjaginceva. Ruský režisér v roce 2004 uchvátil debutem Návrat a o tři roky později také dramatem Vyhoštění, snímky se zdánlivě jednoduchými příběhy, které vyprávěly především obrazem a sloužily jako alegorie, těsně spjaté s náboženstvím. Ne nadarmo se režisérovo jméno začalo odvolávat na jiného Andreje, tentokrát Tarkovského, pro mnohé nepřekonaného velikána ruské kinematografie, na jehož poetiku Zvjagincev navázal ve svých dvou prvních počinech. Úchvatné záběry detailů, kapající vody a dlouhé jízdy bez střihu s důrazem na vytvoření melancholické atmosféry však ustoupily v jeho třetím počinu Jelena, konverzačním dramatu, v němž originální stylistická stránka podlehla vyprávění (ne)zajímavého příběhu.

Alespoň částečné skloubení obou přístupů můžeme najít právě v Leviatanovi, epickém dramatu ze současného Ruska, které získalo v Cannes cenu za nejlepší scénář. Příběh o odvěkém boji bezbranného jednotlivce proti všemocné byrokracii Zvjagincev zpočátku vypráví s překvapivou civilností a důrazem na dialogy, v nichž se skrývá sžíravá metafora současné ruské společnosti upozorňující na prohnilý vládní systém a nemožnosti proti němu z pozice obyčejného člověka bojovat. Návodným pro dešifrování filmu je zároveň jeho název odkazující na biblickou mořskou příšeru, jež v Bibli vystupuje jako alegorie chaosu a zla, zároveň na teoretickou knihu Thomase Hobbese z roku 1651, jež pojednává o struktuře společnosti, v níž v těsné blízkosti vládne občanská a církevní moc.

Když v jedné ze scén zkorumpovaný starosta, který chce zabavit dům bezbrannému automechanikovi Koljovi, přijímá rady od církevního hodnostáře, je film velmi odvážným komentářem o společnosti, jež zakrývá osvícenými božskými pravdami a občanskými zákoníky pokryteckou touhu vlastnit, ničit a vládnout. Neúprosný Leviatan je zkrátka přítomen všude - u neustálých záběrů na potopené vraky lodí, obří kostru velryby, zdevastovanou nehostinnou krajinu nebo i u letmých záběrů na bagr nelítostně demolující dům nebo v litrech vychlastané vodky, která se stává pro hlavní hrdiny jediným východiskem, jak se vypořádat s každodenními starostmi.

Politická rovina zároveň dává i záminku k rozehrání intimní studie charakterů, které se pod nátlakem okolností degradují do "přirozeného stavu" (opět Hobbes), v němž už platí jen ty nejzákladnější lidské hodnoty (=člověk člověku vlkem). Zde možná Zvjagincev mnoho diváků nepotěší umělecky okoralým prvkem nevěry, která vyústí v mnoho předvídatelných situací, bez nichž by se výsledný film klidně obešel. Epická šíře příběhu se začne vyskytovat až v poslední části snímku, kdy začne přibývat bezdějových záběrů na drsné výjevy krajiny, která marně odolává zubu času, a která všechna probíraná témata vykreslí pomocí všeobjímajícího (božského?) principu.