Základem pro Son of God byla desetidílná a mimořádně úspěšná televizní minisérie The Bible vyrobená pro televizní kanál History. Jelikož byl její úspěch obrovský, napadla jejich tvůrce, producenty Romu Downey a Marka Burnetta adaptovat The Bible na celovečerní film pro kina. Jak ukázal následný komerční ohlas, nebyla to vůbec marná myšlenka. V USA nyní probíhá jakási širší vlna zájmu o křesťansky orientované filmy, na které se právě Son of God svezl a svým tvůrcům proto přinesl slušné zisky. Má však Son of God "duši"? A hlavně, je to dobrý film?
Son of God se striktně drží toho, co tak nějak všichni víceméně známe, respektive jak se nám to snažili z různých zdrojů (škola, literatura, filmy) vštípit do hlavy. Příběh Ježíše Krista (Diogo Morgado) nám vypráví jeden z jeho učedníků, Jan. Vzpomíná na to, jak se Ježíš narodil, jak s Ježíšem putoval a byl svědkem jeho zázraků. Jak si podmaňoval své okolí a jak se znelíbil oficiálním židovským kněžím, Farizejům, kteří ho nechali skrze jednoho z Ježíšových učňů, Jidáše (Joe Wredden), zatknout a s pomocí vládnoucího římského protektora Piláta Pontského (Greg Hicks) zbičovat, odsoudit a nakonec i ukřižovat. To vše proto, aby mohl být o tři dny později Syn boží vzkříšen, vzat na nebesa po bok svého božského Otce a navěky uctíván miliony věřících po celém světě.
Pokud nejste věřícími křesťany, pak pro vás bude vždy problém, jak se s touto legendou, pro křesťany dogmatem vyrovnat. Opravdu se dá věřit tomu, že Ježíš nebyl člověk, ale Bůh v lidské podobě? Ale protože zde nejsme od toho, abychom řešili tyto otázky, ale jiné, zaměřme se na ně. Ale i tady najdeme jen problémy. Protože Son of God je jen a jen těžce průměrným a naprosto neinvenčně podaným dramatem, které nezapře svůj televizní původ. Navíc dramatem s hodně amatérskými triky, lacině působícím vizuálem a ochotnickými hereckými výkony. Pokud o nich lze vůbec mluvit jako o hereckých výkonech, neboť jsou na úrovni průměrné televizní novely a jedná se převážně jen o to, aby dotyční odříkali předepsané věty.
V době, kdy se natáčí obrovsky nákladné produkce, které mají diváka ohromit bombastickými digitálními triky jako například Aronofského Noe je Son of God dílkem velice laciným a směšným. Po této stránce nás nemá Son of God absolutně čím ohromit a je tak na úrovni trochu dražších televizních filmů. Počítačové triky tu působí jako špatný vtip. Son of God se po žádné stránce nemůže srovnávat s hollywoodskými blockbustery typu Gladiátor nebo právě Noe. Těžko ho ale na druhou stranu můžeme srovnat i s Gibsonovým, rovněž nízkorozpočtovým Umučením Krista. Ačkoliv i ono bylo silně dogmatické a jednorozměrné, svými filmovými kvalitami (především uchvacujícím vizuálem) stojí mnohem výš než tento zfilmovaný výcuc, který se skládá z vybraných scén z televizní minisérie, k nimž je přidáno několik vystřižených a neuveřejněných záběrů.
Son of God je dogmaticky a neinvenčně natočeným biopicem Ježíše Krista a jiný smysl než svézt se na momentální vlně revivalu křesťansky orientovaných dramat v něm nelze nalézt. Jinými slovy, přináší jeden vzrušující příběh, který bude diváky i tvůrce stále zajímat v naprosto nevzrušivém a umělecky sterilním podání. Na rozdíl od podobně laděného Ježíše, ale na něj nemusíte jít povinně se školou do kina. Ježíš byl a je rozporuplná bytost, která si zaslouží podobně rozporuplné umělecké ztvárnění. Stále nejlépe si s ním do dnešních dnů proto poradil Martin Scorsese v Posledním pokušení Krista
Son of God je jen sterilně odvyprávěným učebnicovým filmem, který vás ničím neobohatí a můžeme ho brát jen jako zopakování toho, co by měl znát každý školák. Nejvíce zarážejícím je na něm právě onen slušný komerční ohlas v USA, který se ale s Gibsonovým filmem, který před deseti lety způsobil mnohem větší vzruch, přeci jen srovnat nedá. Son of God je líbivě natočenou průměrnou televizní hrou, omylem zabloudivší do kinosálů. Tedy nikoliv omylem, ale kvůli zisku. 
