![Fotografie z filmu / Oculus](/img/40404.jpg)
![Fotografie z filmu / Oculus](/img/40407.jpg)
Z toho vyplývá, že se dění střídavě pohybuje ve dvou časových rovinách a jak postupuje stopáž kupředu, je jejich prolínání čím dál agresivnější a matoucnější – v obou se totiž pohybují Tim s Kaylie (v jedné jako děti, v jedné jako dospělí), přičemž průběžně nahlížejí z jedné do druhé – všechny takové momenty výborně reflektují kontrast dětského pohledu (táta s mámou se chovají divně a je tu nějaká paní) s tím pozdějším uvědomělým (panebože, vždyť oni byli jen oběti a my jsme teď taky).
![Fotografie z filmu / Oculus](/img/39073.jpg)
Oculus nejlépe vystihuje slovo bezvýchodnost. Zrcadlo má schopnost pozměňovat vnímání prostoru i postav, proti čemuž člověk nemůže bojovat – Tim s Kaylie jsou rozemíláni bezútěšným vědomím, že každý jejich čin může mít úplně jiné důsledky, než jaké zamýšlejí. Nic jim nedává naději. Nic nedává naději divákovi. Tentokrát se nehraje na to, jak bude nepřítel poražen, ale kolik falešné naděje hrdinům dovolí. Jeden drobný otazník a závan případného rozvíjení mytologie v pokračování tu však je – zdánlivě nezničitelné a nepřemožitelné zrcadlo má v rohu malou prasklinu. Je zajímavé, jak je tahle drobnost z obsahového hlediska dráždivá.
![Karen Gillan, Brenton Thwaites ve filmu / Oculus](/img/40661.jpg)
Doporučit Oculus určitě můžu. Mám ale neodbytný dojem, že pravověrní fandové hororu z něj nadšením skákat nebudou.