Aby to nebylo tak jednoduché, Kaylie bratrovi rychle představí děsivou minulost zrcadla, plnou záhadných a iracionálních úmrtí. Přestože se zdá být nepřítel převelice mocný a ne tak úplně definovatelný, dívka připravila celou řádku technických vychytávek, pomocí kterých by chtěla zrcadlo přelstít, případně zničit. Zpočátku jasně narýsovaná situace ale rychle bere za své, když se zrcadlo konečně probudí k životu.
Pokud pomineme poněkud nedomrlá Zrcadla s Kieferem Sutherlandem, nabídl "zrcadlový" subžánr v posledních letech značně nedoceněnou pecku Střepy v hlavě od nadějného Seana Ellise. Režisér Mike Flanagan natočil Oculus na základě vlastního krátkometrážního filmu a výsledný produkt je překvapivě vyspělým dílem, jež bude mezi hororovými fandy střídavě milováno a nenáviděno. Za obojí může pomalé tempo, pramalé množství děsivých prvků a částečně retrospektivní forma vyprávění. Je každopádně fajn, že je tohle zrcadlo zase trošku jiné než obě výše zmíněné výše.
Oblíbené hororové trendy jsou podrývány od samého začátku. První bubák na diváka vyleze už v první minutě filmu a záhy se dozvíme vše potřebné, co o zrcadle potřebujeme vědět – žádné pozvolné odhalování informací a pozadí jeho existence. Tvůrci se raději věnují postavám a postupnému zobrazování předchozích událostí (smrt rodičů). Z toho vyplývá, že se dění střídavě pohybuje ve dvou časových rovinách a jak postupuje stopáž kupředu, je jejich prolínání čím dál agresivnější a matoucnější – v obou se totiž pohybují Tim s Kaylie (v jedné jako děti, v jedné jako dospělí), přičemž průběžně nahlížejí z jedné do druhé – všechny takové momenty výborně reflektují kontrast dětského pohledu (táta s mámou se chovají divně a je tu nějaká paní) s tím pozdějším uvědomělým (panebože, vždyť oni byli jen oběti a my jsme teď taky).
Práce s postavami je přinejmenším zajímavá. Při prolínání časových rovin přípomíná japonskou (i když více možná americkou) Nenávist, když ponechává diváka s ústřední dvojicí nahlížet do minulosti, kde se stal šeredný zločin. Mlčenlivost a vystresovanost je tu na podobné úrovni. Rozdílný je ale přístup k mladým hrdinům - zatímco v Nenávisti tvořily postavy pouhé žánrové loutky, ty zdejší celkem věrohodně řeší vlastní konflikty. Což je pozoruhodný paradox, jelikož jsou v kontrastu se skutečným nepřítelem naprosto malicherné.Oculus nejlépe vystihuje slovo bezvýchodnost. Zrcadlo má schopnost pozměňovat vnímání prostoru i postav, proti čemuž člověk nemůže bojovat – Tim s Kaylie jsou rozemíláni bezútěšným vědomím, že každý jejich čin může mít úplně jiné důsledky, než jaké zamýšlejí. Nic jim nedává naději. Nic nedává naději divákovi. Tentokrát se nehraje na to, jak bude nepřítel poražen, ale kolik falešné naděje hrdinům dovolí. Jeden drobný otazník a závan případného rozvíjení mytologie v pokračování tu však je – zdánlivě nezničitelné a nepřemožitelné zrcadlo má v rohu malou prasklinu. Je zajímavé, jak je tahle drobnost z obsahového hlediska dráždivá.
Spíše než moderní uřvané duchařiny sázející na bezhlavé bombardování lekačkami a přímočarou vizuální potemnělostí, připomíná Oculus mj. Kubrickovo Osvícení. Je podobně pomalý, zneklidňující a dává jasně najevo, že přemoci se jen tak nenechá. Občasné dosazování strašidel do obrazu je vlastně jen povinným žánrovým prvkem. Funguje to, ale film by se bez něj bez problémů obešel. Mohl bych rýpnout do faktu, že Kaylie, ač si je vědoma téměř všeho, co zrcadlo dokáže, zjevně nedochází fakta (případně je podceňuje), nicméně můžeme se alibisticky vymluvit na lidskou naivitu. Není to příznačné?Doporučit Oculus určitě můžu. Mám ale neodbytný dojem, že pravověrní fandové hororu z něj nadšením skákat nebudou.
