Než skočíme k vrcholu celé epizody, který nemůže být položen nikde výš než v Orlím hnízdě, je na místě ocenit hned několik skvělých, silných momentů, které potěší hlavně knižní fanoušky. A nejen ty. Zatímco minulý díl jasně okupoval Tyrion, sedmý je plejádou skvělých hereckých výkonů. K ruce se totiž hlásí víc než jeden šampion. A kdyby se měl vybrat jakýsi leitmotiv šťastné sedmičky, mohla by jím být minulost. Nejnovější díl totiž vytváří můstek mezi novými epizodami i dávno zapomenutou historií. Jak?
Minulému dílu kraloval bez debat zrůdný Skřet. Tyrionův proslov se ale neobejde bez následků, který ztělesňuje Clegan nejstarší, tělem i tváří islandský bojový šampion, který po několika re-castinzích ztvárňuje finální podobu jednoho z nejbrutálnějších služebníků lorda Tywina. Není žádným překvapením, že o ruku kratší Jamie ani o nyní ruku a pravděpodobně dobré bydlo bohatší Bronn se do boje nijak neženou. O to nečekanější může být nabídka dornského hosta, byť nejen Tyrionova naděje je na scéně to nejlepší. Vyprávění o tom, kterak Oberyn Martell poprvé spatřil onu lannisterskou zrůdu s ocasem a jinými zajímavými tělesnými atributy, ze které se nakonec vyklubalo obyčejné dítě, je z velké části přebrané přímo z knihy. Dokonale přiblíží nejen povahu a cíle Rudé zmije, ale perfektně vylíčí i vztah mezi obviněným Tyrionem a truchlící sestrou. Oberyn, který po minulém díle neskočil na emocionální hrátky manipulativní Cersei, podává opravdu charismatický výkon, který lze připsat na vrub hlavně hereckému představiteli Pedrovi Pascalovi.
Další velký prostor pro vývoj postav dostali Ohař s Aryou. Jedna z mnoha životních lekcí cynického Clegana patří mezi odbočky, kterými tvůrci naplno vytěžují oblíbenost a charakter Joffreyho (ne)věrného psa. Jak moc sbližování vybočuje z jeho původního charakteru, je na posouzení každého diváka, popřípadě čtenáře, nicméně ve scéně se objeví jedna velká satisfakce. Původ Sandorových popálenin odhalil Sanse během prvních dílů Malíček, což vyvolalo vlnu zklamání, protože původně se počítalo, že vysvětlení se dostane od samotného Ohaře. Po čtyřech řadách se opravdu dočkáme a sedmý díl si může na své konto připsat další povedený monolog.
Do třetice všeho dobrého: další sáhnutí do minulosti je tentokrát vizuálního rázu. Zatímco Brienne a Pod pokračují na své záchranné misi a opět plní víceméně humornou složku, narazí na jednu známou tvář. Krátké „cameo“ si vystřihne Horký koláč. Byť je Západozemí evidentně místem, kde na každém rohu čeká starý známý, setkání nepůsobilo rušivě a zajímavě vyplnilo hluchá místa v pátrání po dědičkách Zimohradu.
O trochu slabším dojmem tentokrát působily scény s Dany, která se teprve zabydluje v roli vladařky. Zatímco si připravuje půdu pro další expanze, prostor získává přeobsazený Daario Naharis, který stále nedosahuje kvalit své knižní předlohy a v pár momentech se jeví vyloženě rušivě. O to zvláštnější je, že Michiel Huisman je jako jeden z mála ohlášen jako stálá postava páté série.
A nebyla by to správná epizoda bez pořádného zvratu na závěr. Tentokrát se děj znovu přenese do Orlího hnízda, vizuálně působivého i v zasněžených zahradách. Že soužití s pološílenou tetou a stejně soudným Robem nebude pro Sansu žádným vysvobozením, už naznačeno bylo. Do eskalace posledních událostí významně zasáhl stále znepokojivější Malíček, který nakonec vyprovodil svou novomanželku skrz Měsíční dveře (komu se televizním zpracováním připomnělo 300: Bitva u Thermopyl?).
Jedno se musí Malíčkovi nechat - když je mu dána příležitost, opravdu ví, co udělat těm, kteří ublížili jeho milovaným.
Kdo na vás v akutální epizodě udělal největší dojem?
