Baletní zákulisí je drsné. Kdo tam nikdy nevstoupil nebo jen sledoval ladná a něžná představení z pohodlí sametové divadelní sedačky si neumí a ani nemůže představit, jaké množství dřiny, potu, slz, odříkání, rivality a záště se za tím vším skrývá. Moc dobře to ale ví Darren Aronofsky, který si vyhlédl v tanečním zákulisí ideální prostředí pro rozehrání dalšího ze svých dramat. Přestože u něj v podstatě platí, že co film, to žánr, jeho snímky, které na první pohled nemají mnoho společného, přeci jen spojuje jeden velmi výrazný prvek – hlavní hrdina. Je to hrdina, který nikdy není prototypem hollywoodského klaďase, jeho duše není v klidu a je svým způsobem na něčem závislý, něčím posedlý, nebo pro jistotu obojí. Ať už je závislý na drogách nebo prášcích na hubnutí, ať se snaží zoufale najít lék na rakovinu, zatímco mu život jeho nemocné manželky prokluzuje mezi prsty, nebo se snaží vytěžit pár peněz ze své zašlé slávy a najít si cestu k dávno ztracené dceři. Přesně do tohoto prototypu psychicky nevyrovnané hrdinky zapadá i baletka Nina. Krásná cílevědomá tanečnice, hnaná svou ambiciózní matkou, plnící si skrze dceru vlastní nesplněné sny, k těm nejlepším výkonům a největším rolím. Cokoliv menšího než hlavní role je pro ni neúspěch, a tak v momentně, kdy získá dvojroli černé a bílé labutě v Čajkovského nesmrtelném díle, udělá všechno pro to, aby byla při premiéře dokonalá. Po celý svůj dosavadní život obětovala tanci všechno, čas, osobní život, dospívání i vztahy a nyní hodlá na oltář úspěchu a slávy položit ještě mnohem víc – svoji duši. Čím víc se snaží vcítit do své role a čím víc dře, tím víc se stupňuje její nervozita, projevuje léta potlačovaná sexualita a také začnou vyplouvat na povrch skryté psychické problémy. Nina je přesvědčená, že všechno tohle musí podstoupit, aby v sobě našla onu černou labuť, která je někde v hloubi její bílé, neposkvrněné duše dobře schovaná. O tom, že Natalie Portman je jednou z nejnadějnějších mladých hereček současnosti, snad nikdo nepochybuje. Nicméně z toho, co předvádí v této roli, zůstává rozum stát. Přestože se jako malá holka věnovala baletu, nedokážu si představit tu dřinu (nebo možná dokážu, a o to větší obdiv ode mě má), kterou musela denně podstupovat, aby mohla odehrát takhle fyzicky (i psychicky) náročnou roli. Možná i totální fyzické vyčerpání jí pomohlo dokonale se vcítit do pocitů tanečnice pomalu se převtělující do své záporné role a kdo ví, třeba jí to vynese i jednoho plešatého zlatého naháče. Ostatně aspoň nominace na Oscara by ji v žádném případě neměla minout. Plynulost, s jakou dokázala zahrát přerod z čisté porcelánové panenky v černou vášnivou labuť, je obdivuhodná tím spíš, že prakticky po celé téměř dvě hodiny filmu nezmizí z plátna a je tahounem veškerého děje. Na zbylé postavy už pak bohužel nezbývá moc pozornosti, což zamrzí hlavně u uhrančivého Vincenta Cassela a zhrzené odcházející primabaleríny Winony Ryder. Darrena Aronofskyho napadlo natočit příběh z prostředí vrcholového baletu již před dlouhými deseti lety a už tenkrát měl Natalii v hledáčku pro titulní roli. Jak se můžeme nyní přesvědčit, jeho volba byla geniální, ale stejně tak, jak by Černá labuť bez Natalie Portman nebyla tímtéž filmem (troufám si říct, že je na světě jen málo hereček, které by dokázaly dát postavě tolik co ona, nehledě na její vlastní zkušenosti s baletním světem), tak bez Aronofskyho by zase Natalie nemohla podat svůj životní výkon. Oproti minulým filmům zde scénáristé naservírovali vcelku přímočarý a jednoduchý příběh, ušitý režisérovi přesně na míru, kde se nedočkáme žádných odboček, ale který strhujícím způsobem nahlíží do jedné pomatené lidské duše. Nikoho asi nepřekvapí to, co se na plátně stane a jak to celé dopadne, ale důležitější je v tomhle případě „jak“ se to stane. Aronofsky je výborný řemeslník, který se dokáže obklopit spoustou velmi talentovaných lidí a využít jejich umění do posledního záběru. Atmosféru mu pomohli dokreslit jeho dvorní kameraman Matthew Libatique i skladatel Clint Mansell, který je zde sice trochu upozaděn Čajkovského romantickými tóny a kvalit soundtracku k Fontáně ani zdaleka nedosahuje, nicméně nebaletní scény tato většinou nenápadná hudba dolaďuje perfektně. Aronofsky jako režisér si dokáže diváka omotat okolo prstu a z atmosféry, kterou se mu podařilo vytvořit, každou chvíli mrazí, ani na vteřinu nenechá diváka oddechnout a odtrhnout oči od plátna. Dost možná se u scény stříhání nehtů budete bát víc než při většině hororů a budete si napětím okusovat rty. Vizuálními prostředky je zde navozena značně temná atmosféra, ať už drsnou realitou (tekoucí krev, škrábání) nebo halucinacemi. Je pravda, že některé metody, které zde režisér využívá, jsou značně prvoplánové a vůči divákovi trochu nefér, ale proč je nepoužít, když fungují perfektně. Přestože není Nina kladnou hrdinkou, nelze s ní nesoucítit a neprožívat trápení spolu s ní a já její příběh prostě hltala od začátku do konce a vůbec na to nemá vliv, že jsem jako dítě taky dřela v divadle a obouvala baletní špičky. Přerod Niny z naivního křehkého dříče v smyslnou tanečnici má režisér pevně v rukou a nechává ho postupně po malých krůčcích gradovat až do velkolepého strhujícího finále, ve kterém kontrastuje ladnost a nádhera Čajkovského baletu s Nininou černou a nemocnou duší. Ostatně onen kontrast mezi něžným tancem křehkých žen v bílých sukýnkách a temnotou za tím vších schovanou je tím nejpůsobivějším na celém filmu. Pravda, našlo by se několik slabších míst, hlavně uprostřed filmu, ale než si to vůbec stačíte uvědomit, další "nadupaná" scéna už vás zase nenechá pořádně dýchat. Odvažuji se říct, že Aronofsky se s každým filmem stává silnějším a kvalitnějším režisérem a svoje schopnosti má pevně pod kontrolou. Tentokrát ukázal i notnou dávku odvahy s výběrem tématu a může být moc rád, že dokáže natáčet levně, protože třeba padesát miliónů dolarů na drama o baletu by mu myslím žádné studio nedalo. Dokázal vše ukočírovat a nesklouznout k pochybnému kýči, o který si příběh přímo říkal. PS: Nemáte chuť zajít si teď do divadla na nějaký pěkný balet?