Roman Polanski se vrací ke svému oblíbenému tématu vztahu mezi mužem a ženou a nadřazenosti nebo podřízenosti jednoho k druhému. Tentokrát si za předlohu vzal divadelní hru amerického autora Davida Ivese, která se dočkala i uvedení na Broadwayi v roce 2011. Polanski, který je na americké půdě stále persona non grata, logicky převedl děj z původního New Yorku do Paříže a film natočil ve svém druhém rodném jazyce, kterým je francouzština. Tato nezbytná úprava je však stejně pouze formalitou, neboť děj celého filmu se odehrává v uzavřeném světě a také budově divadla.

Jak již bylo napsáno, celý děj se odehrává v jednom pařížském divadle. Zde zkouší autor a režisér Thomas Novachek (
Mathieu Amalric) obsazení na svou novou roli. Právě telefonuje své přítelkyni (nebo ženě? – ve filmu k ní mluví jako k "Cherri" nebo "Marie-Cecile") a stěžuje si, že nemůže najít tu pravou herečku do hlavní role adaptace románu
Venus in Furs rakouského autora Leopolda von Sacher-Masocha. Zrovna v tu chvíli do divadla vtrhne mladá žena Vanda (
Emmanuelle Seigner) a snaží se Novacheka přesvědčit, že je pro roli ta pravá. Procházejí spolu hru, Vanda čte svůj part a Novachek jí přihrává. Během zkoušení se však začíná děj hry odrážet i mezi Thomase a Vandu. Jde ještě o divadlo, nebo už ne?
Celá přednost, ale i omezení Polanského filmu tkví právě v jeho divadelnosti. Film je pro vás přínosem pouze tehdy, pokud nemáte možnost zhlédnout právě tuto divadelní hru na divadle a přitom jí toužíte vidět. Kromě stylové a elegantní kamerové jízdy během úvodních titulků se žádných vyloženě filmových triků ani efektů nedočkáte. V první řadě zde stojí text a dialogy a v druhé oba hlavní herci. Na těchto dvou prvcích stojí celý film od začátku až do konce. A nic na tom nemění ani podařený hudební doprovod
Alexandre Desplata nebo temné tóny kamery
Pawła Edelmana. To vše samozřejmě pod zkušeným a sebejistým Polanského režijním vedením.
Venuše v kožichu musela Polanského zaujmout, neboť v jejím centru stojí téma, kterým se on sám zabýval v mnoha svých filmech, počínaje už svým debutem
Nůž ve vodě, jdouce dále přes
Slepou uličku,
Hořký měsíc,
Smrt a dívku až k jeho předposlednímu
Bohu masakru. Téma dominance a submisivnosti a mužských a ženských rolí v nich bylo zkrátka vodou na Polanského mlýn i zde. Obávám se ale, že
Venuše v kožichu nenabízí víc než jen kultivovaně a stylově natočenou artistní záležitost, aniž by jí dodal takovou naléhavost jako v případě svých vydařenějších předchozích a zde zmíněných filmů. Nejblíže má
Venuše v kožichu svým divadelním charakterem zřejmě k
Smrti a dívce a
Bohu masakru, jen s tím rozdílem, že zde jsou herci jen dva.
Dalo by se předpokládat, že touto redukcí se možná Polanskému podaří vyhmátnout jádro pudla a že se tím zbaví zbytečného balastu, ale zda se mu to opravdu podařilo, tím si jistý nejsem. V jistých momentech
Venuše v kožichu dokáže zaujmout, vcelku jde však myslím o poměrně zbytečnou položku v Polanského filmografii, byť stylově natočenou. Zatímco ale třeba předchozí Polanského
Bůh masakru dokázal i přes svoji divadelnost strhnout verbálními přestřelkami svých protagonistů, zde jde spíše jen o artistní a sofistikovanou hříčku, aniž by nás osudy obou postav nějak příliš zajímaly. A nic na tom nemění ani dobré a místy i skvělé herecké výkony Mathieu Amalrica a Polanského ženy Emmanuelle Seigner.

Pokud chcete, můžete se mezi dialogy také podivovat fyzické podobě a podobnosti Amalrica s Polanským a přemýšlet nad tím, nakolik zde Amalric hraje jeho mladší verzi a nakolik jde v případě podobnosti jejich fyzického vzhledu o pouhou náhodu. Jinak vám
Venuši v kožichu mohu doporučit jen na vlastní riziko s uvedenými výhradami, neboť se jedná čistě o statickou a komorní konverzační záležitost, které musí divadelní prkna sedět i slušet lépe. Pro úplnost pak dodejme, že se Polanski s
Venuší v kožichu ucházel o Zlatou Palmu na festivalu v Cannes, kde měl film minulý rok premiéru. Tu mu sice
Venuše v kožichu nevynesla, ale útěchou mu pak mohla být alespoň cena za režii na devětatřicátém ročníku předávání francouzských výročních cen Césarů.
Oficiální trailer filmu Venuše v kožichu