Filmy podle knížek Nicka Hornbyho jsou většinou vážně fajn. Osobně jsem bohužel s žádnou z předloh neměl čtenářskou čest, přesto si vždycky rád udělám čas na Jak na věc a takové Všechny moje lásky mají svoje výsostné místo v mojí divácké síni slávy. Tyhle hornbyovské filmy stojí kdesi na pomyslném ideálním průsečíku oduševnělých dramat, civilních indieček a hřejivých komedií. Hornby dokáže tvořit neskutečně sympatické podivíny, jimž dává do vínku realistické ctnosti a poklesky a chytře a originálně na nich portrétuje až roztomilou absurdnost lidského chování v rámci vztahů a žití vůbec. Nicnedělajícího Hugh Granta nebo trhlého Johna Cusacka prostě nemůžete nemilovat.

Dlouhá cesta dolů byla příslibem té nejtypičtější hornbyoviny. Absurdní zápletka, obyčejné charaktery, kapka černého humoru a (snad) kýžená střídmá oduševnělost. K tomu sympatické kvarteto složené z vycházejících i zapadajících (=časem prověřených) hereckých hvězd a poměrně zajímavý režisér. Co chtít víc, natěšenost byla zkrátka na místě. Pascal Chaumeil a scenárista Jack Thorne si ale nevybrali svoji nejlepší chvilku. Chaumeil má na kontě celkem slušně přijatého (K)lamače srdcí, Thorne je zas zkušený britský seriálový harcovník - pracoval na peckách jako Skins nebo Shameless a zabrousil i k filmu, naposledy loni s How I Live Now Kevina MacDonalda. Zatáhnout se ovšem nechal i do amerického remaku Skins, který se, jak je jistě fandům známo, dobré pověsti zrovna netěší. Holt nikdo není neomylný a Dlouhá cesta dolů je toho bohužel důkazem.

Ne, že by vůbec nefungovala. Klasické absurdně komediální prvky tu Chaumeil všechny má, popravdě na odškrtávacím seznamu žánrových náležitostí by zřejmě měl splněných sto procent, nedaří se mu ale příliš prodávat jednotlivé gagy a prohlubovat osobnosti postav. Čtyřka sebevrahů, co se večer na Silvestra náhodou sejde na střeše výškové budovy, je sice na první pohled perfektní, žádný z charakterů ale během filmu nedospěje výš než ke stěnám své ošoupané kartonové škatule. Každá z postav se vlastně dá perfektně shrnout jen dvěma slovy – Brosnan je ironický bonviván, Paul rezervovaný nemluva, Poots pubertální darebačka a Collette zakřiknutá matka. Jejich interakce pak pramení čistě z vlastností těchhle klasických archetypů a momenty, kdy by překročila jasně dané schéma, tu neexistují.

Přitom takový Aaron Paul coby vyhořelý grunger je postavou, která v jedné či dvou chvílích velmi silně koketuje s rovinami až filosofickými. Kdykoliv ale přijde možnost vydat se za hranice nenáročného plkání, jako by Chaumeil ustrašeně stáhl ocas mezi nohy a zůstal hezky na svém místě, kde se nemůže nijak spálit, bohužel ale taky nic objevit, nebo aspoň nadhodit. Paulova prázdnota, ztracenost a sklony k nihilismu tím pádem nakonec letí obloukem do koše, aby je mohlo zázračně vyléčit to největší romantické klišé (díky Bohu aspoň za skvělou scénu v moři podbarvenou Youth od Daughter). A to mluvím jen o postavě, která byla mně osobně nejsympatičtější, všichni zbývající sebevrazi mají vlastní potenciál, na který se nedostává.

Těžko říct, kolik kritiky mám pálit do Chaumeila s Thornem a kolik olova by zasloužil Hornby coby autor knihy, ovšem když se z oslavované předlohy stane na plátně víceméně povrchní záležitost, bude přeci jen těžištěm neúspěchu spíš dvojice režiséra a scenáristy. Nepřekvapilo by mě, kdyby scénář vznikl za jedno až dvě odpoledne ve Starbucks, jelikož Dlouhá cesta dolů je přesně tak jasná a sterilní jako kafe z kelímku. Neznamená to, že by selhávala. Stejně jako to kafe z kavárenského řetězce vám dodá kofein i kávovou chuť na jazyku, nikdy si ale během usrkávání v přeplněné tramvaji nebudete připadat tak příjemně a pohodově, jako když zajedete za roh do uličky, kde je klasická staromilská kavárna, a vypijete si svoji kávu v klidu z puntíkovaného hrnečku.

Co se naštěstí celkem hezky sešlo, je herecká banda. Jasně, nikdo tu nerozehrává shakespearovské drama, protože ono toho moc ke hraní není, málokdy se ale sejde tak neotřelá a sympatická čtyřka jako v Dlouhé cestě. Brosnan s Colette jedou oba po veteránsku na jistotu, Collette sice trochu křečovitě, ale musíte si je oblíbit. Mlaďasové se zas nenechávají zahanbit a duo Paul & Poots herecky taky boduje. Paul se po Need for Speed konečně našel, kazí mu to jen plochost jeho charakteru. Imogen Poots je zas dokonalým zhmotněním hipsterského ideálu krásy a s usedavýma očima a rošťáckým obličejem si se svojí rolí rozumí perfektně (mimochodem, její fandové teď mají žně, brázdí totiž kina hned ve třech filmech najednou).

Tak či tak, Hornby se tentokrát cti na plátně nedočkal. Dlouhá cesta si růži rozhodně nevystřelila a zapadla kamsi do přeplněné škatule „nenáročné“. Určitě to ale neznamená, že se jí musíte vyhnout obloukem. Při standardních nárocích zahrnujících lehký humor, sympatické herce a vyváženou dávku emocí vás víceméně nemůže zklamat. Pokud ale hledáte silnější, hlubší nebo jakkoliv jinak nekonvenční podívanou, která má co říct a nekončí po krk zahrabaná v sacharidech, nebo jste zatvrzelí fandové knížky, možná byste si měli ušetřit zklamání. Plavající Aaron Paul přeci jen za návštěvu kina sám nestojí.

Český trailer filmu Dlouhá cesta dolů