Marek Slovák - Dobrodružství Poseidonu
Panuje představa, že 70. léta byla nakloněna katastrofickým filmům. Je sice pravda, že díky jejich komerční úspěšnosti studia produkovala tento typ snímků, ale spíše jde o z učebnic dějin filmové historie přejímanou a rozšířenou nepřesnost. Nejinak tomu totiž bylo i v letech 90., kdy se ale žánrové adjektivum "katastrofický" křížilo například se "sci-fi" (Armageddon, Drtivý dopad, Vetřelec: Vzkříšení) či "historický" a "romance" (Titanic).Spojování "sedmdesátky" a "katastrofický" vedle představy o čistotě žánru může vycházet i z domněnky, že tehdy vznikala kvalitnější díla, protože bylo natočeno Letiště, Skleněné peklo a Dobrodružství Poseidonu. Paměť je selektivní, a tak je pochopitelné, že mnozí zapomínají na to, že Letiště mělo ve stejné dekádě několik čím dál tím slabších pokračování a Dobrodružství Poseidonu se taktéž dočkalo ryze průměrného sequelu... a po více než třiceti letech podprůměrného remaku nazvaného Poseidon.
Čím ale původní původní "Poseidon" vyniká, že jsme se ho navzdory výše uvedenému rozhodli zařadit do TOPky? Vznikl v době, kterou si kinematografie znalí spojují spíš s nástupem tvůrců Nového (Nového) Hollywoodu, kteří - ovlivněni evropskými uměleckými snímky a americkou popkulturou - experimentovali se žánrovými vyprávěními. Dobrodružství Poseidonu oproti tomu napomáhalo ustanovit normu výstavby katastrofických děl (uvedení do děje seznamující s postavami, katastrofa a následná snaha dostat se z jednoho místa do druhého přes překážky k vytouženému cíli), kterou poté přejímaly další počiny (Vetřelec: Vzkříšení a Monstrum některé scény více či méně okázale parafrázují). Především jsou ale příkladem klasicky odvyprávěného, na hvězdách postaveného velkorozpočtového spektáklu, který stojí v opozici k formálně hravějším a významově méně konzervativním prvotinám generace filmových spratků.
Pavel Pinker - 2012
Generál masivní destrukce, Němec Roland Emmerich, se uvedl na scénu několika bezvýznamnými sci-fi béčky. Pak přišel úspěch v podobě Univerzálního vojáka a Hvězdné brány - oba filmy ovšem režisérovu pověst stále spíše jen předznamenávaly. Až Den nezávislosti ukázal oblíbený koncept "udělej to velké - udělej toho hodně - všechno to rozbij", který je od té doby s Emmerichem neodbytně spjat. Prakticky identický mustr, kdy jsou kolosy dočasně nahrazovány větším počtem menších hrozeb, byl použit ve filmech Godzilla i Den poté. Když se ve Dni nezávislosti odmlčely obří kosmické talíře, přišly na řadu nekonečné letky stíhaček; v Godzille zase chvilkovou nepřítomnost titulního monstra vyplňovaly desítky jeho mláďat. No a když scénu Dne poté opustila obří tornáda a gigantické masy vody, nastoupila smečka vyhladovělých vlků...
Po prehistorickém průšvihu, jenž se odehrál 10 000 př.n.l., bylo na čase nastolit další destrukci. Protože bylo třeba udobřit si diváky, katastrofa byla tentokrát vytrvalejší, skutečně globální a navíc neodvratná, vyřádilo se na ní hned několik přírodních katastrof a mnohé scény byly přestřelené takovým způsobem, že bylo marné je nenávidět. Tvůrci dobře věděli, kam míří (Robert Ebert, s Emmerichem běžně se škádlící, nečekaně udělil filmu 2012 tři a půl hvězdičky ze čtyř) a ač nadhled není z filmu patrný, s vyjímkou nastavované kaše v moralistickém závěru svou stupiditou poměrně dobře baví. Nejedná se však o zdvižený prostředníček kritikům; mluvme spíše o suverénní jízdě cestou, kterou si tvůrci sami dobře vyšlapali.
2012 pochopitelně nepřepíše filmovou historii, dramaturgicky nemá čím překvapit a je právem v mnoha kruzích nenáviděn, na druhou stranou je přímo esenciální emmerichovkou a jako takový funguje na sto procent. Pro ostatní je tu alespoň záplava výborných triků, akčních scén a podařených vtípků (všimněte si momentu, v němž obří vlna vrhá na Bílý dům letadlovou loď s názvem USS John Kennedy). Pokud si tedy chcete nenáročně propláchnout hlavu něčím, co stálo stovky milionů dolarů a v čem vzniknou škody za miliardy, můžete tímhle filmem spokojeně zavraždit pár svých neuronů.
Pokud kategorii katastrofických snímků oprostíme od sci-fi a fantasy, zůstane nám zástup titulů, v němž se hlavní hrdinové museli vypořádávat s přírodní pohromou. Žánr, který v americké kinematografii nabyl (a následně i rychle pozbyl) popularity v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, zažil několik svých ozvěn i později (třeba devadesátková béčka nebo emmerichovky), kdy se ale ukázalo, že pro podobně jednoduché dobrodružné snímky již není v dnešní době místo, jak předvedl například remake Dobrodružství Poseidonu.
Občas se ale zadaří a nevzniknou třeba výplachové Pompeje, ale něco jako Nic nás nerozdělí. Snímek, který loni do kin uvedl režisér hororového Sirotčince Juan Antonio Bayona, totiž na podobně bezduché katastrofické snímky reaguje překvapivě silnou odpovědí, která říká, že slovo „katastrofa“ nemusíme nutně brát jako prvek podřadného filmu nehodného serióznějšího zájmu. V příběhu rodiny, kterou o Vánocích roku 2004 rozdělí na dovolené v Thajsku ničivá vlna tsunami, totiž dokáže zdatně balancovat na hranici syrového realismu a klasického amerického dojáku opředeného známými klišé s bonusem jedné z nejlépe a nejvěrohodněji zachycených katastrof na velkém plátně. Technické provedení zásahu vlny je zkrátka dechberoucím důkazem Bayonova režijního mistrovství, které by nemělo být Hollywoodem opomenuto (aby také ne, když bude točit druhou Světovou válku Z).
Co by se bez pochyby v amerických rukou změnilo v sentimentální kýč, španělský režisér povýšil na neskutečně intenzivní rekonstrukci událostí, která si pomáhá jak svou perfektní technickou stránkou (naturalistická kamera a triková stránka), tak i nekompromisností, s níž příběh vypráví. To z výsledku nedělá žádnou akademickou vykalkulovanost, ale citlivě vedenou záležitost, v níž se přesně odráží dezorientovanost a bezmocnost jedince ve víru mnohem větších, tragických událostí. Jistě, že mnoho věcí je záměrně upraveno pro podobu filmového vyprávění a závěr v emocích až trochu moc tlačí na pilu, ale to nic nemění na neskutečném emocionálním prožitku, který snímek přináší. Nic nás nerozdělí tak přináší do dosud ohraničeného subžánru svým syrovým a zároveň sentimentálním pojetím jisté ozvláštnění, takže by jistě byla škoda ho minout.
V miléniovém roce přišel režisér Wolfgang Petersen se strhujícím snímkem o bandě odvážných rybářů, která na širém moři čelí nezastavitelným přírodním živlům. Inspiroval se skutečnou událostí a natočil hodně zajímavý film, který z trikového hlediska obstojí i dnes. Klaustrofobní a takřka bezvýchodná atmosféra na uzavřené lodi působí naprosto parádně a valící se voda, která si s bárkou dělá, co chce, je stále fascinující a od nějakých těch plaveb na chvíli odradí. Dobrodružství a testosteron, ale zároveň i respekt a strach jsou znát z každého políčka a z vrcholné scény, kdy obří vlna obrací loď, pořád svým způsobem běhá mráz po zádech. Do toho si započítejte charismatické George Clooneyho s Markem Wahlbergem, dobře vybrané herce do vedlejších rolí a máte tu hodně zajímavý moderní katastrofický film, který od statusu klasiky dělí snad jen typický Petersenův patos, kterého je někdy až moc, zbytečná heroizace postav a větší dávka emocí, protože je to celé bohužel chladné jak moře, v němž posádka skončí. Jako ukázka v podstatě současného katastrofického subžánru je ale Perfect Storm více než ucházející.
