„Brazílie je dobrá v hokeji, tak maj rovník označenej hokejkou. Škoda, že nejsou tak dobří i ve fotbale.“ - rovníkový komentář
Pokud divák prahne po informacích o zemích Jižní Ameriky, kam se neobvyklá sestava prehistorických vozidel tentokrát vydala, bude se muset poohlédnout jinde. Poznávání bylo totiž dobyto hladovým zážitkoměrem, díky němuž se dokument soustředí především na vtipně komentované příhody s neortodoxními dopravními prostředky. Věčné zapadávání do bláta/písku, přejíždění chatrných dřevěných mostů, nemohoucnost v kopcích a nízká konzistence vozidel se tak před kamerou promenádují mnohem častěji než bohatá panorámata a cestopisné údaje. Tvůrci byli nicméně tentokrát cílevědomější, takže občas kameramana postavili bokem a dovolili mu nasnímat hezké obrázky projíždějící kolony, což postprodukčně dovybavili dynamickým střihem a říznou hudbou. Audiovizuálně je film ošetřen prvotřídně.
„Kdyby vám vypad motor, my vám řeknem.“ - povzbuzování polských kolegů
Jelikož by bylo devadesátiminutové sledování zapadávajících trabantů patrně poněkud neúnosné, je film průběžně doplňován drobnými místopisnými poznámkami (natahování cizinců u Machu Picchu, problémové papírování na startu v Guyaně) s neodbytným čecháčkovským odérem (Slováci a Poláci odpustí), což je myšleno spíše pozitivně - k humornému duchu projektu se to nesmírně hodí. Kapitolou sama pro sebe jsou ryze komické výstupy, ať už chtěné či nechtěné - od závodů na solných pláních, přes jedno v opilosti vyhozené rameno až k dvakrát ztracenému pasu, jenž v druhém případě přináší jednu zajímavou situaci. Všechny tyhle drobnosti posouvají film od dokumentu bezmála k žánru road movie, z níž byste chtěli vidět více.
„Svět patří těm, co se neposerou“ - Charles Bukowski (motto expedice)
Jednoho by napadlo, proč zrovna trabant. Proč se trmácet přes půl světa v podobných vozítkách? Proč podstupovat nekonečné patálie na tříměsíční cestě? Taková otázka je samozřejmě mířena především na tvůrce, kteří ji ve filmu hned v úvodu odbyjí poznámkou, že na lepší auta nemají. Je jasné, že pokud by expedice vyjela v supramoderních SUV, přišla by o polovinu problémů (a mohl by vzniknout tradiční cestopisný dokument), ale jak už jsem uvedl výše, v hlavní roli je tu zážitek. Věčný boj s nepřízní okolností, jenž dává ve finálním sestřihu vzniknout neopakovatelné zábavě a zkušenosti. Co na tom, že se jedná o boj uměle vytvořený - zážitek je z nemalé části o subjektivních touhách a preferencích, o svobodné volbě. A ta měla tentokrát papundeklovou tvář a dvoutaktní motor.
Jak sám Přibáň uvedl v jednom rozhovoru, polský fiátek (Fiat 126, všeobecně známý jako Maluch) byl nakonec přijat proto, že se díky svým miniaturním rozměrům přesně vešel do kontejneru ke dvojici trabantů. Polští spolujezdci měli zkušenosti až z Mongolska, takže se na dálkové výpravě neztratili. Poté už nebyl problém doplnit ještě slovenského jawistu Marka Slobodníka, jenž před několika lety s přáteli dojel na pionýrech k Aralskému jezeru. Zdá se, že lepší partu osud nemohl dát dohromady.
„První jedou poláci!“ - poznámka před ztrouchnivělým dřevěným mostem
V závěru mohu třetí epizodu trabantí expedice už jen doporučit. Ti, kteří znají Dana Přibáně či jeho předchozí počiny, budou vědět, do čeho jdou, a zřejmě budou moci stejně jako já říci, že je to zase o kus lepší. No a vy všichni, co jste ještě neměli tu čest, si můžete jít užít skvělou zábavu na pomezí cestopisu a road movie. Možná budete překvapeni, jak dobrou náladu ve vás tenhle „nejsem-suchopárný-dokument“ počin zanechá - proč jednou nenechat zvítězit zobrazené před samotným zobrazováním. Užijte si to.