Krokidas se spoluscenáristou Austinem Bunnem nás zavádí do první poloviny čtyřicátých let do New Yorku, kde žije se svou psychicky nevyrovnanou matkou (Jennifer Jason Leigh) a svým otcem (David Cross) mladý Allen Ginsberg (Daniel Radcliffe). V jedné z napjatých domácích scén ho dostihne radostná zpráva, že je přijat na prestižní newyorskou Columbijskou univerzitu. Ginsberg jako nezkušený nováček je do tamního chodu univerzitního kampusu zasvěcen mladým rebelujícím bohémem Lucienem Carrem (Dane DeHaan).
Ginsberg brzy objeví, že Carr žije ve vleku svých psychických traumat a je fixován, a to citově i sexuálně na svého učitele, ochránce a milence Davida Kammerera (Michael C. Hall), z jehož vlivu se labilní Carr snaží marně vyvléct. Ginsberg se rovněž seznamuje s mladým spisovatelem experimentujícím s drogami Williamem S. Burroughsem (Ben Foster) a také s nespoutaným Jackem Kerouacem (Jack Huston), toho času námořníkem. Do Carra se zamiluje i sám Ginsberg. Všechny události ale nakonec dramaticky vyústí v násilný čin.
Zbav se svých miláčků má dle mého soudu až příliš mnoho kazů. Jedním z nich, a myslím tím nejméně závažným, je Krokidasova režijní nezkušenost, která by se dala omluvit jeho začátečnictvím. Nicméně jsou zde přítomny a nelze je přehlédnout. Na otázku položenou v úvodu tak musím jednoznačně odpovědět, že nikoliv. Samotná přítomnost zvučných jmen postav příslušníků beatnické generace samozřejmě dobrý film nedělá. Co je ale horší, nedělá ho lepším ani Krokidisova režie, projevující se vypravěčskou těžkopádností a polopatičností.
Snímek je tak cokoliv, jen ne tím, čím zamýšlel být – tedy odvázanou, svižnou a nekonvenční výpovědí o bezesporu zajímavých umělcích i lidech a jejich pestrých a barvitých životech i myšlenkách. Přes velkou snahu Krokidase i jeho herců to je bohužel jedna velká nuda, která názorně dokumentuje, jak vypadá pseudoartový snímek. Jinými slovy, Zbav se svých miláčků se snaží být uměním, ale tato snaha vyznívá dost křečovitě a nepřesvědčivě.
Nenalezneme zde žádný filmový spád. Příběh se vleče a ještě více ho zpomaluje inscenační nezkušenost a neobratná práce s montáží jednotlivých záběrů i sekvencí, jejichž okázalé střídání ve vypjaté chvíli (klíčová scéna filmu) nepřináší kýžený efekt osudovosti a tragédie, který měl vyvolat. Nefunkční a nesmyslné jsou i některé dílčí scény jako například "zastavení času" v baru a především ona klíčová scéna, jakož i některé těžkopádně inscenované flashbacky, které působí vyloženě amatérsky. Všechny tyto "maličkosti" nepomáhají filmu jako celku, který prostě nedrží pohromadě a je ještě víc zbytečně kouskován těmito neúčinnými režijními finesami.
K negativům musíme přidat fakt, že postavy, jejichž předobrazy byly skutečné žijící osoby, z valné části navíc známé svým rebelstvím a nekonvečním způsobem života, který se promítal i do jejich tvorby, jsou ve filmu vykresleny vyloženě jednorozměrně, šablonovitě a jejich schematičnost ještě podporují špatné herecké výkony téměř všech představitelů. Ze všech nejhůře dopadl ten, který je zde největší hvězdou, tedy Daniel Radclilffe. Zbav se svých miláčků rozhodně nepřesvědčuje, že by byl již odrostlý Harry Potter dobrým hercem.
Nevím, zda je Radcliffe skutečného hereckého výkonu schopen, anebo zda se jedná o podobný případ herce, jakým byl Macaulay Culkin. Oba mají společné to, že uvízli v zajetí jedné role. Culkin v roli Kevina, který zůstal Sám doma a Radcliffe v roli čarodějského učně a studenta z Bradavic, kterého si zahrál rovnou sedmkrát. Jak známo opakování jedné role váš herecký talent nerozšíří ani neobohatí. A Radcliffe to tu potvrzuje. Jeho Ginsberg je zoufale mdlý a nezajímavý a Radcliffe ho obdařil jakýmsi podivně formovaným šklebem v obličeji, který má zřejmě ilustrovat Ginsbergovu složitou psýchu. Přitom ale nabízí jen divně zkroucenou Radcliffovu tvář, která nevyjadřuje nic ze složitosti postavy, kterou představuje.
O mnoho lépe ale nedopadli ani Radcliffovi spoluhráči. Zbav se svých miláčků je vlastně příběhem nikoliv o Ginsbergovi (je pouze vyprávěn z jeho perspektivy) ale o mladíkovi, který je na rozdíl od svých mnohem známějších a v uměleckých kruzích proslulejších kolegů, osobou relativně neznámou, a tou je Lucien Carr. V té době se nicméně jednalo o jednu z klíčových postav kroužku beatníků. Film je především o něm a o jeho vztahu se "sexuálním predátorem" Davidem Kammererem, kterého představuje "Dexter" Michael C. Hall.
Ani Dane DeHaan v roli Carra v hereckém souboji se svou postavou příliš neuspěl. Jeho sympatický a rebelantský volnomyšlenkář, kolem kterého se vše točí, jak "predátor" Kammerer, tak i mladý Ginsberg a rovněž i Kerouac, je sice dostatečně vděčnou hereckou postavou, ale v podání DeHaana se jedná o herecky neuspokojivou kombinaci zjevu i projevu mladého Leonarda Dicapria v Úplném zatmění (Krokidas zde ostatně k tomuto filmu o vztahu prokletých básníků Rimbauda a Verlaina okatě odkazuje, když se v jedné scéně Carr představí jako Arthur Rimbaud) s mladou verzí Brada Pitta.
Můžeme v něm identifikovat i příbuznost s podobně laděnou postavou Jima Andersona z filmu Napříč vesmírem a může vám také asociovat Michaela Pitta z thrilleru Vzorec pro vraždu. Ze všech tří uvedených srovnání vychází DeHaan nejhůře a především ve srovnání s Úplným zatměním, o jehož modernizovanou variantu se Krokidas v homosexuálním a především nerovném (a nevyrovnaném) vztahu dvou moderních "prokletých básníků" (Carr a Kammerer) snažil.
Podivně bezkrevnou a mdlou postavou je i Burroughs v podání Bena Fostera, který se omezil také na jeden konstantní, strnulý výraz, který ho líčí jako nevzrušivého a emocím nepodléhajícího světáka. Jedinou postavou, která zde alespoň trochu žije a dýchá, je Kerouac. Ostatní postavy působí jako oživlé voskové figuríny. Co lze na filmu, který je dle mého soudu tak špatný, pochválit? Snad jen jeho "kosmetickou" stránku, kterou jsou dobové kostýmy a věrnost dobového zasazení. Jinak je Zbav se svých miláčků bezkrevnou a nudnou sondou do života osobností, jejichž skutečné životní osudy si nezasloužily takovýto akademický způsob uchopení. V tomto případě lze jedním slovem konstatovat: nuda.PS: Pokud se chcete s osobností Ginsberga přesto seznámit, zkuste raději Kvílení.
