V roce 1996 vzrušila svět zpráva o únosu a zavraždění skupinky francouzských mnichů, kteří obývali atlaský klášter v Alžíru. Tamní militantní bojůvky, vraždící cizince a požadující fundamentalistické dodržování zásad islámu, totiž podřezávali každého, kdo svým vzhledem nesplňoval jejich představy, ať již se jednalo o místní obyvatelstvo nebo cizince. Volnou rekonstrukci celého případu nazvanou O lidech a bozích (a to je jediný správný název původního názvu Des hommes et des dieux) natočil Xavier Beauvois a záměrně se vyhnul tragickému rozuzlení: jen konstatuje, že jejich smrt provázejí mnohé dohady. Nalezeny totiž byly jen jejich odťaté hlavy a ve výkladech se dokonce mihlo podezření, že to všechno mohly zosnovat alžírské vládní síly převlečené za teroristy, aby tak i Evropu podnítily k větší aktivitě proti islámskému terorismu. Tvůrci se soustředí na mnišskou komunitu, jejich modlitby, fyzickou práci (orání, setí, sběr a prodej medu, péče o skleníky...) i pomoc blízké vesnici, najmě lékařskou (stařičkého bratra Luka představuje Michel Lonsdale), kterou vyhledávají lidé ze širokého okolí a kterou poskytne i zraněnému teroristovi, věren zásadě, že nemocné nesortuje, že pomáhá každému, kdo toho potřebuje. Mniši, kteří nikoho nepomýšlejí získávat pro křesťanství, až připomínají spíše charitativní organizaci než misionáře, žijí ve výtečných vztazích s místními lidmi, kteří je dokonce považují za své ochránce, dokonce se účastní jejich obřadů, třeba slavnostní obřízky. Snímek se vyznačuje silnou idylizující tendencí: klášter fungoval po celá desetiletí ve prospěch tamního obyvatelstva, dokud Alžírsko nepropadlo do spirály vraždění. V této souvislosti zazní Pascalův citát, že krutostem se nejlépe daří , jsou-li páchána z náboženských pohnutek. Mniši naopak zosobňují všestrannou toleranci, danou i studiem koránu, jak z jednoho záběru rovněž postřehneme, a znalostí arabštiny, i když běžným dorozumívacím jazykem je francouzština. Vládní struktury, když neuspějí s výzvami k odjezdu ze země, slibují sice pomoc, ale mniši se vůči takové nabídce chovají odtažitě, považují mocenský systém za zkorumpovaný, ostatně "ochranná" opatření se blíží šikanování bezbranných, třeba arogantní prověřování totožnosti nemocných, kteří čekají u vrat kláštera. Režisér vystavěl svůj příběh na dilematu mnichů, řešících, jak by měli dál postupovat. Ačkoli nejprve by většina z nich byla nakloněna k odchodu, posléze jednomyslně převáží rozhodnutí setrvat; považovali by za selhání, kdyby nevytrvali na svých místech. Hezké je podobenství, kdy představený kláštera bratr Christian (Lambert Wilson) vysvětluje vesničanům, že oni jsou větví, na níž mniši jen dočasně usedli, zatímco místní to vnímají opačně. Mnichy považují za pevnou větev, na níž se vesničané čas od času usadí, než se přesunou zase jinam. Ačkoli je zřetelná snaha mnichy neheroizovat, vylíčit je jako všední lidi s běžnými starostmi i radostmi, sami přiznávají, že je nelákají mučednické vyhlídky, byť se řídí zásadou mít rád i své nepřátel. Dokládá to zejména scéna, kdy se alžírský důstojník znechuceně odvrací od Christiana, který po identifikaci zabitého teroristy sepne ruce k němé modlitbě za mrtvého.

Snímek by rád uhranul svou oduševnělostí, ale příliš pozvolné plynutí děje, podřízeného dikci dlouhých statických záběrů, často se zpívanými modlitbami (příběh se převážně odehrává kolem Vánoc), jimiž se pokorně účastní pravidelných bohoslužeb. Dosti spektakulární, klišovitá je pak významově ústřední sekvence, přecházející vpádu ozbrojenců do kláštera. Při burácivě znějící melodii z Čajkovského Labutího jezera, pouštěné z magnetofonu, pozorujeme na detailech tváří jak šťastný úsměv, tak dojetí. Ačkoli se režisér vyhýbá prvoplánové oslavnosti, v podtextu jasně rozpoznáme hrdý žalm na zlovolně zahubenou ušlechtilost, která by měla jít každému příkladem.