Příběh se točí kolem eskapád Pana Gustava (Ralph Fiennes) – šéfa hotelových zaměstnanců – a jeho pravé ruky, pikolíka Zera (Tony Revolori). Jejich osudy jsou rámované vyprávěním stárnoucího spisovatele (Tom Wilkinson) vzpomínajícího na čas, který před mnoha lety strávil v Grandhotelu Budapešť, a na rozhovor se Zerem (F. Murray Abraham), který už byl tou dobou majitelem hotelu. Vyprávění tak skáče v čase dopředu a dozadu, z místa na místo v divokém stylu typickém pro Andersonův rukopis. S každou změnou prostředí a doby se mění i estetika výpravy, kulis a kostýmů, což se snad nejvíc projevuje na proměňující se podobě samotné budovy hotelu – od secesní podoby, přes stylizaci evokující nacistické Německo k normalizačním prohřeškům proti dobrému vkusu.
Wes Anderson v Grandhotelu Budapešť skládá poctu nejen němému filmu, ale i kinematografii obecně. Postupy filmové řeči odkazují ke starým groteskám plným gagů z éry před zvukovým filmem. Každá scéna je vlastně takovým malým uzavřeným vesmírem a snímek jako celek je pak jejich volným zřetězením. Režisér i zde volí svůj oblíbený model rozdělení vyprávění do kapitol, z nichž každá má svou rozdílnou poetiku, výtvarný styl nebo odkazuje na typické aspekty nejrůznějších forem, tendencí a proudů kinematografie. V Grandhotelu Budapešť pak ještě přidává různé obrazové formáty a rozlišení, která od sebe jednotlivé kapitoly odlišují. Podobně jako v předchozích filmech i zde opakuje, variuje a vrství nejrůznější scény, motivy a situace, což mu umožňuje využít komický potenciál v celé jeho šíři.
Podobně jako výtvarná stránka je i herectví výrazně stylizované. Herci nepředstavují skutečné postavy s vnitřním životem, ale spíše figurky, které plní určité funkce nebo naplňují nejrůznější stereotypy. Vzhledem k tomu, že u postav filmu jsou primárně akcentované konkrétní rysy, atributy, gesta nebo mimika, nemají jejich představitelé příliš mnoho šancí se výrazněji projevit. Díky tomu je pak těžké odlišit jednotlivé herecké výkony. Jako obvykle Anderson využívá širokou škálu známých tváří střídajících se na plátně se stejnou svižnou dynamikou jako lokace nebo časová období. Některé výstupy – jako například Bill Murray v roli Monsieura Jeana – pak působí vyloženě jako cameo a urputná snaha dostat slavné jméno do titulků.Předchozí snímky Wese Andersona se co do stylizace a hravosti příliš neodlišují. Co ale v Grandhotelu Budapešť na rozdíl od nich chybí, je nějaký hlubší obsah nebo emoce. V dřívějších filmech byl vždycky spodní proud, jehož závažnost originální výtvarno a hříčky tlumily. To v tomto filmu chybí, díky čemuž pak lehce působí jako samoúčelná manýra, jakkoli zábavná a hezká.
Grandhotel Budapešť patří k typu filmů, na které člověk zajde rád do kina, čas který tam stráví, si rozhodně užije, aniž by pokukoval po hodinkách, ještě cestou domů se bude v duchu smát některým gagům, ale o pár dní později už v něm po filmu nezůstane ani stopa. Dojem steče jako voda po skle. Film tak začíná dostávat atributy snu, který je po ránu ještě velmi živý, ale postupem času začíná jeho obraz v paměti blednout, až zmizí.
