Oscarům jsme se věnovali dopodrobna, od našich analýz, v nichž jsme tipovali vítěze a uváděli důvody pro možné ocenění, až po live komentáře během udílení a následné shrnující články včetně momentek v podobě fotografií. Jaké bylo ale samotné udílení 86. Výročních cen Akademie? Většina publicistů se shodne na tom, že výsledky byly s výjimkou dokumentární kategorie nepřekvapivé a že se celý večer nesl v neurážejícím duchu bez silného příběhu a výraznějšího střetu dvou favoritů na pozlacenou sošku.

Letošní Oscaři byli skutečně nekonfliktní, a možná proto tak v porovnání s několika předchozími ročníky dobře přijímaní. Kdo k nim přistupoval s tím, že je u nich hlavní vyzdvihnutí esteticky velmi dobrých až výborných děl, nemohl být s "rozdáním" sošek nespokojen.V hlavních kategoriích (film, adaptovaný scénář) byla nejvíce ceněna biografe 12 let v řetězech, která je pozoruhodná systematickým užíváním postupů z videoartu ve snímku určeném širší divácké obci. Jako druhá co do počtu proměněných nominací byla Gravitace, sci-fi survival, ve kterém jsou všechny složky filmové formy sladěny. Zároveň jde o počin, jenž svou průměrnou délkou záběru vybočuje z normy a jenž je vnímán jako technicky progresivní, protože pro účely produkce bylo vynalezeno několik převážně kamerových technologií.

Ani ti, kdo na předávání nahlíží především jako na politikum, neměli mnoho důvodů k námitkám. Vítězný titul 12 let v řetězech je otrokářským dramatem, které je nemístné kritizovat za to, že se pouze svezlo na vlně oceňování snímků s tématem afroamerického holocaustu, jenž v posledních letech nahradil ten spojovaný s druhou světovou válkou. Navzdory dobovým reáliím totiž vypráví příběh o nesvobodě, do níž je uvrhnut představitel střední třídy, který je ochotný vzdát se vlastní identity z důvodu snadnějšího přežití. Gravitace je ve svém společenském přesahu zase všeobjímající, když astronautka nalézá (v doslovném i přeneseném slova smyslu) pevnou půdu pod nohama nehledě na národnost a vyznávané náboženství, protože některé životní obtíže jsou univerzální.

Skutečně tak chybělo napětí, kdy bychom se mohli přiklonit na stranu jednoho ze dvou nejvíce v médiích rozebíraných snímků, mezi kterými by se rozhodlo. Žádný střet rekordy návštěvnosti bořícího blockbusteru, který popularizuje třetí rozměr, a oproti němu stojícího nízkorozpočtového válečného psychologického dramatu, pod kterým je podepsána bývalá manželka režiséra prvního popisovaného. Neznamená to ale, že by Oscarům chyběl příběh, který by celý ten víc než tříhodinový kolos, prokládaný - spíše prodlužovaný - reklamami, držel pohromadě. A právě ten se na celém večeru jeví jako nejproblematičtější, protože je u něj mnohem důležitější to, co sděluje nepřímo.

86. ročník byl věnován oslavě individualit, které měly vždy reprezentovat větší společenskou skupinu náležící k minoritám. Moderátorkou byla vhodně zvolena Ellen DeGeneres, která se v 90. letech vyoutovala ve stejném týdnu "nadvakrát". Jednak prohlášením před médii, jednak tím, že se jí ztvárňovaná postava Ellen ve stejnojmenném sitcomu "přiznala" k homosexuální orientaci. Pánské kostýmy (tmavý, světlý), ve kterých předávání uváděla, ji stavěly do role butch lesby, jejíž láska k ženskému pohlaví je akceptovatelná, když se obléká jako muž. Stejně tak nejsou nikterak provokující vtipy, v nichž figuruje ona a penis Jonaha Hilla.

Hrdinství, které bylo akcentováno v průběhu večera jako hlavní leitmotiv, nabíralo různých podob a korespondovalo s tím, kdo a za jaké filmy byl nominován, či získal Oscara. Jared Leto jako transsexuál umírající na "nemoc homosexuálů" v Klubu poslední naděje, kde je zpochybňována paralela homosexualita = AIDS a kde jde spíše o kritiku amerického zdravotnického systému. Lupita Nyong'o jako otrokyně, která na rozdíl od protagonisty 12 let v řetězech nesnáší vše mlčky. A i Gravitace se silnou ženskou hrdinkou, která překoná všechna protivenství.

Problematické ovšem bylo, že se v promluvách předávajících i oceněných a v montážních sekvencích zdůrazňovala tradice a do popředí se stavělo přijetí, nikoliv uznání odlišnosti. Přiznávalo se, že chybí kategorie pro herce namlouvající a (nejenom) prostřednictvím techniky motion-capture ztvárňující animované postavy. Soška ale putovala do rukou hercům a herečkám, kteří nejvíc dokázali změnit svou tělesnou konstituci a proměnit svou mediální image (na kost vyhublý McConaughey, nejednoznačné vykreslení zbohatlické paničky Blanchett), což je poněkud klišé. V sestřizích připomínajících výrazné trendy v hollywoodské kinematografii se vyzdvihovalo, že plátnům dominují superhrdinové, ale že těm předcházeli hrdinové bez nadpřirozených schopností v dobách dřívějších.

Nejedná se přitom o hledání politiky někde, kde není a nikdy nebyla, protože vyzdvihování jinakosti bylo součástí strategie oslovování publika. Skepticky bychom tak mohli nahlížet i na Gravitaci s tím, že za ní Alfonso Cuarón získal cenu za režii proto, že své experimentování se stylem uzpůsobil potřebám klasického hollywoodského vyprávění. Podobně bychom sošky pro 12 let v řetězech mohli napadat z toho důvodu, že původně videoartista Steve McQueen porušil několik konvencí (absence ustavujících záběrů napomáhajících dezorientaci diváka a posilující subjektivizaci vyprávění prvky stylu), ale k jiným se nakonec přiklonil (subžánr re-marriage story jako rámec pro vyprávění).

Byla by ale škoda kazit si esteticky pozoruhodná díla mimoestetickými faktory, které souvisí s Oscary - a vůbec jakýmkoliv oceněním - jako směnou symbolické moci v uměleckém průmyslu. Museli bychom se rozepisovat o titulech, jejichž tvůrci odešli s prázdnou (shodou okolností formálně progresivní a významově nejednoznačné kritiky kapitalismu a globalizace jako Vlk z Wall Street či Kapitán Phillips).

A byli bychom přespříliš kritičtí k podobě udílení, které mělo jasnou - byť problematickou - koncepci, na rozdíl od domácích ocenění neselhalo v představení produkce, poukázalo na přínos i v jinak opomíjených profesích a bylo natolik dobře zvládnuté, že člověk věřil i spontaneitě akcí (donáška pizzy, selfie na sociální sítě). Po dvojici James Franco a Anne Hathaway, která nedokázala přiblížit předávání mladším generacím, neurážejícím Billym Crystalovi a v mezích provokujícímu Sethu MacFarlaneovi přišla Ellen DeGeneres s nenuceností a přirozeností. Jenom 86. ročník zůstane v paměti diváků s kritickým myšlením jako ten, který asimilaci minorit na místo jejich afirmace vydává za liberální přístup ke společnosti a její reprezentaci v médiích.