Režie se ujal uznávaný Stephen Frears (Nebezpečné známosti, Špína Londýna, Královna). Ten se při práci na filmu znovu potkal s Judi Dench, s níž poprvé natáčel v roce 2005 snímek Show začíná. Ke spolupráci si také přizval jednoho ze svých dvorních skladatelů Alexandre Desplata, který mimochodem držel jedno oscarové želízko v ohni právě za hudbu k Philomeně. Bohužel jej nakonec neproměnil.Ponejvíce však za snímkem stojí britský komik Steve Coogan, který brzy po vydání knihy The Lost Child of Philomena Lee skutečného Martina Sixsmithe zakoupil práva k jejímu zfilmování. Za adaptovaný scénář si Coogan vysloužil další (taktéž neproměněnou) oscarovou nominaci.
Právě scénář je jednou z nejsilnějších složek filmu, neboť se co do Philomenina hledání ztraceného syna poměrně věrně drží předlohy. Ve prospěch pravdivosti, která nepotřebuje dramaticky příliš přibarvovat, toho mnoho nemění ani nepřidává. Díky tomu není podtitul filmu "podle skutečné události" jen laciným producentským trikem, jak dostat do kin více po opravdovém dramatu dychtících diváků.Coogan si také zahrál postavu novináře Martina Sixsmithe a zajímavé je, že oba pánové jsou si celkem podobní. Vykouzlit určitou podobu s reálnou Philomenou Lee se maskérům povedlo i v případě Judi Dench. Její výkon – a mám na mysli zejména silný irský přízvuk (za nějž by si speciální cenu zasloužil i hereččin jazykový trenér) – je standardně skvělý, oscarová nominace proto přišla více než oprávněně. Příjemně překvapí i nečekaně civilní Coogan.
Film (i kniha) částečně vděčí za svůj úspěch správnému načasování. Hovoří totiž o stále velmi aktuálním tématu vyrovnávání se katolické církve se svojí nedávnou minulostí. Případům proběhnuvším v Irsku (kromě útulků pro padlé ženy, z nichž některé fungovaly ještě v polovině devadesátých let, šlo nejčastěji o různé formy zneužívání dětí kněžími) věnuje tamní veřejnost stále velkou pozornost. Možná i proto, že církev ani stát se do zkoumání minulosti a nápravy křivd příliš nehrnou. Útulkům pro padlé ženy a tomu, co se v nich dělo, se oficiálně začaly irské orgány věnovat teprve v roce 2011, a to až po výzvě OSN. V tomto ohledu je tudíž film nejen aktuálním, ale navíc velmi žádoucím a smysluplným příspěvkem k dané problematice. Lze namítat, že Philomena jen navazuje tam, kde se poprvé podařilo rozvířit diskuzi Peterovi Mullanovi se snímkem Padlé ženy. Jenže tentokrát před sebou máme příběh, ve kterém nikdo prvoplánově netlačí na city, a tudíž je jeho poselství ve své smířlivosti mnohem silnější.
