Píše se rok 1987 a americký venkov se pomalu připravuje na Den práce. Blížící se prodloužený víkend se ale vůbec nedotýká Adele, matky třináctiletého Henryho, která se jen těžko vzpamatovává z rozchodu s bývalým manželem. Roli hlavy rodiny se pokusí neúspěšně převzít sám Henry, jenže masáže a kupóny hodinového manžela toho zmůžou pramálo a deprimovaná Adele prakticky opouští dům jen jednou za měsíc za účelem velkého nákupu. Při jednom takovém se k ní a k Henrymu přidá poměrně nevybíravým způsobem Frank, trestanec na útěku, a kromě odvozu si na nepočetné rodině vymůže i úkryt v jejich domě.

Adele a syn Henry se nakonec ukážou jako ideální „oběti“, protože životní styl Adele jí velí dům neopouštět i za normálních okolností, na druhou stranu ani Frank není tradiční delikvent. „Únos“ nejenže bere zodpovědně a snaží se oprostit své oběti od případného nařčení ze spoluviny, ale zároveň se jim odměňuje svou vlastní rolí v domácnosti. Večeři následuje oprava povoleného schodu a výměna prasklé žárovky, praní, žehlení, vyčištění okapu a onen broskvový koláč, který se stane jakýmsi občas úsměvným leitmotivem celého filmu. Frank začíná přebírat nejen roli otcovského vzoru, ale i manžela, to když se za kratičký prodloužený víkend začne vyvíjet vztah mezi opuštěnou Adele a neméně opuštěným uprchlíkem.

Prodloužený víkend se částečně podobá nedávnému Mud, a to nejen kvůli motivu pomoci hledanému, ale svým občasným řazením do kategorie „coming-of-age“ filmů. Na zářijové události z konce osmdesátých let je totiž nahlíženo převážně očima Henryho, takže na vyloženou romanci Prodloužený víkend netáhne. Dobrou práci v tomhle směru odvádí přesvědčivý Gattlin Griffith, přestože jeho vnitřní pochody komentuje voice-overem  (a později i tváří) Tobey Maguire. Herecký prim ale samozřejmě hraje ústřední dvojice Kate Winslet a Josh Brolin, kteří posouvají výslednou podívanou o třídu výš. Zajímavě se vyvedl i casting drobné role mladého Franka, protože jen málokdy se vizuální podobnost "starší verzi" vyvede tak jako v případě uvěřitelného Toma Lipinski.

Prodloužený víkend není typický „Jason Reitman“, to jen tak pro začátek. Pokud hledáte postavy s poněkud obšírnějším výkladem slova „morálka“, mezi které bezesporu patřil lobbista tabákové firmy z Děkujeme, že kouříte nebo potvora Charlize Theron ze Znovu a jinak, hledáte marně. Ačkoliv si Frank odkrucuje trest za zabití, na první pohled má být divákovi jasné, že je to „dobrej chlap“, a že i s oním verdiktem to nebude jen tak. Flashbacky, které hlavně ve Frankově případě jsou jaksi záměrně útržkovité a neorganizované, se vrací i ke kořenům depresí osamělé ženy, což film částečně posouvá do roviny komorního dramatu.

Po minulých komediích nasáklých cynismem a nahořklým humorem obrousil Reitman hrany, a to i vizuálně. Venkov z konce osmdesátých let, horký zářijový den a lehce (melo)dramatická atmosféra jsou výsledkem preciznosti a smyslu pro detail – jako v případě onoho často zmiňovaného broskvového koláče. Jenže s ničím se to nemá přehánět a některé pasáže nevyhnutelně končí pod nálepkou filmového klišé. Podobně rozpačitý je i závěr filmu, který ve snaze zaútočit na slzné kanálky přeskakuje z tragické do sentimentální roviny. Což pravděpodobně není vina jen Reitmana, ale i knižní předlohy z pera Joyce Maynard.

Pokud máte rádi „Reitmana“ a jeho hořké komedie, pak pro vás může být Prodloužený víkend nečekaně minela. Výsledkem je totiž citlivé drama, které spíš než hořkostí překvapí absencí známého rukopisu a drobnou dávkou předvídatelného sentimentu. Čas ukáže, jestli si i tenhle víkend bude chtít Reitman prodloužit, nebo se vrátí ke svým morálně pružným antihrdinům.

Oficiální trailer k filmu Prodloužený víkend