Strohý a působivý portrét sochařky Camille Claudel nabízí intenzivní vhled do ztrápené mysli. Otázkou zůstává, zda stačí jít jen do hloubky bez širších souvislostí.
Camille Claudel, sestra básníka Paula Claudela, byla francouzská sochařka, která strávila nezanedbatelnou část svého mládí po boku Augusta Rodina. Po jejich rozchodu a nešťastné události, při níž potratila, se začalo její duševní zdraví výrazně zhoršovat, až jí její rodina nechala umístit ústavu.
Bruno Dumont si pro svůj minimalistický portrét vybral rok 1915, kdy byla přesunuta z psychiatrické kliniky u Paříže do blázince Montdevergues poblíž Avignonu a vycházel především z lékařských zpráv a konceptů jejích dopisů.
Camille Claudel 1915 není prvním filmovým portrétem této sochařky. V roce 1988 natočil
Bruno Nuytten historické životopisné drama
Camille Claudelová, v němž sleduje rozvíjející se vztah Augusta Rodina (
Gérard Depardieu) a Camille (
Isabelle Adjani). Na rozdíl od tohoto poměrně výpravného filmu zvolil Dumont značně jednodušší způsob ztvárnění. Jde o intimní, minimalistický portrét, sondu do nitra trpící ženy. Snímek není nikterak zásadní nebo objevný, jeho síla spočívá v intenzitě a obsesivnosti, s jakou k vybrané látce
Dumont přistupuje.
Zajímavou volbou jsou lokace, v nichž byl film natáčen i volba vedlejších aktérů.
Dumont vybral existující klášter Saint-Paul-de-Mausole, což dodává filmu mnohem intenzivnější atmosféru, než kdyby byl natáčen ve studiu. Tím, že se natáčení exteriérů i interiérů odehrávalo víceméně na jednom místě, fungují prostorové souvislosti mnohem reálněji, než kdyby vznikly dané scény na různých místech a byly na sebe připojeny střihem. Navíc
Dumont tyto prostory obydluje skutečnými lidmi s mentálním postižením a jejich faktickými ošetřovateli.

Jakkoli díky tomu získává film značně znepokojivý nádech, je tato volba poněkud dvojsečná. Na jedné straně je tak divákovi umožněno, aby se ponořil do hlubin všudypřítomného šílenství velmi intenzivně. Na druhé straně je to trochu prvoplánové, protože mezi všemi těmi znetvořenými a postiženými ženami, těmi, co jsou "skutečně" šílené, působí krásná
Juliette Binoche, ztvárňující talentovanou, pronásledovanou sochařku, vcelku normálně.
To je vlastně problém celého Dumontova pojetí. Na snímku je patrné, nakolik ho postava Camille Claudel fascinuje. Nakolik by chtěl vyrovnat křivdu, která už se nedá vzít zpět. V úvodních a závěrečných titulcích diváka informuje, že jakkoli lékaři opakovaně doporučovali rodině Claudel, aby vzala Camille zpět domů, nikdy se tak nestalo. Její matka dokonce zamezila veškerému korespondenčnímu styku s okolním světem a Camille tak definitivně odřízla od jakýchkoli kontaktů s "normálním" světem. Bez naprosto nadstandardních hereckých výkonů
Juliette Binoche, která ztvárňuje světlé chvíle i temné propady hlavní hrdinky s bravurou, z které až mrazí, by z celého filmu zůstalo právě jen prázdné autorovo nadšení jednou ženou.

Na jedné straně je tu strohý, i když strhující portrét, který jde spíš do hloubky a poskytuje divákovi jen minimum kontextu. Na druhé straně vysvětlující titulky, jež působí dojmem, že se snaží celý Dumontův filmový koncept ospravedlnit. Čím víc se snaží
Bruno Dumont poskytnout divákovi vhled do duše geniálního umělce, tím více odhaluje nevyhnutelnost kolize dvou světů, v nichž Camille žila - očekávání středostavovské rodiny s rigidní křesťanskou morálkou na počátku 20. století a touhami talentované ženy, která se snaží prosadit v prostředí, jež nebylo ženám nakloněno.
Celý snímek pak spíš vyvolává otázky, než aby dával odpovědi. Ale možná ono datum v názvu dává naději, že
Bruno Dumont se bude postavou Camille Claudel zabývat dál a z několika fragmentů vznikne komplexní obraz.
Originální trailer filmu Camille Claudel 1915