Jedna věc vás při sledování Temple Grandin napadne hned po úvodních titulcích: Jak to ti kluci v HBO dělají, že z jejich producentské linky vychází jeden skvost za druhým? A vzápětí i to, jestli by nechtěli poslat pár svých dramaturgů do České televize, aby nadobro vymýtili zhůvěřilosti typu Cukrárna, nebo ji jednou provždy vyhodili do povětří. Protože televizní filmy HBO v porovnání s filmy ČT se vyjímají jako créme brulée vedle práškového pudinku. A pokud by někdo chtěl tvrdit, že je to o penězích, tak není. Temple Grandin si vystačí jen se zhruba desítkou herců a odehrává se převážně ve čtyřech prostředích. "Nejsem jako jiní lidé. Já myslím v obrazech," říká ještě před pozoruhodnými úvodními titulky hlavní hrdinka, a tím divákovi dává vodítko, že následující dvě hodiny nebude vystaven smršti prázdných dialogů, ale že se před ním otevře skutečný příběh mladé autistické ženy, jejíž pohled na život a empatičnost přesahuje dimenze většiny tzv. obyčejných lidí. Temple Grandin, uznávaná vědkyně, spisovatelka, ochránkyně zvířat a osoba, která Dustina Hoffmana před natáčením Rain Mana seznamovala se světem autistů, dokázala svým dílem, zasvěceným především zlepšováním zacházení s dobytkem na amerických farmách, přeskočit všechny klacky, které jí osud a nemoc naházely pod nohy. Ačkoliv byla svou zaťatostí, posedlostí a jinakostí většině lidí kolem sebe pro smích, nenechala se semlít v mlýnku průměrnosti a vždy si šla za svým. Tohle biografické drama je však vším, jen ne zhollywoodizovaným zhmotněním amerického snu. Jde o studii odvahy a vůle, o zprávu o omezenosti většinové společnosti, o neochotě mas přijímat vizionáře mezi námi. Režisérský rutinér Mick Jackson jako by si vzpomněl na časy, kdy netočil jen Sopky a Osobní strážce, ale kdy se vzchopil k dramatům Úterky s Morriem či Živě z Bagdádu a rozhodl se vyprávět Temple Grandin především pomocí obrazů. Na americký venkov nenahlíží falešným pohledem městského člověka kochajícího se krásou přírody, bučením krav a velkýma očima telat, ale syrově, nepřikrášleně. Díky tomu se mu daří vdechnout odhodlanosti Temple Grandin dosáhnout svých cílů větší naléhavosti. Nepotřebuje slova a vypjaté scény, aby nám ukázal, jak musela Temple bojovat. Stačí jen postavit tuhle nepříliš hezkou rachitickou holku proti bandě honců krav. A máte jasno. A jasno budete mít ještě v jednom - totiž že Claire Danes má za roli Temple Grandin na příští rok zaděláno na Zlatý Globus. To, co před kamerou předvádí, se totiž obvykle označuje zprofanovaným souslovím herecký koncert. Autistku Temple nestaví na "oscarových" efektech jako výše zmíněný Dustin Hoffman, ale jemnými tahy svého talentu před námi maluje komplexní portrét ženy se silou býka, zaťatou jako Rockyho pěst, a přitom uvnitř křehkou.

Když se při pohledu na usmrcení krávy ptá: "Kam odchází? Tady zůstal jen kus flákoty, ale kam odchází její duše?" není v tom naivita dítěte, ale důkaz obrovské duše. Možná naivní, ale čisté. Odhodlané zajistit všem americkým kravám důstojné zacházení a humánní odchod do věčných pastvin.