Severské detektivní romány ovládly knižní trh a získaly si srdce mainstreamového čtenáře stejně snadno, jako to roku 2003 udělal Dan Brown. První kniha trilogie prodala přes 30 miliónů výtisků, další ji nejspíše budou následovat a Stiega Larssona nejspíš zase bude následovat Lars Kepler se svým Hypnotizérem. Švédské filmy se vydaly cestou žánrové detektivní adaptace a záměrně vynechaly přemíru vedlejších údajů, kterými Larsson dobyl knižní svět. Ve snímku Muži, kteří nenávidí ženy to fungovalo, v Dívka, která si hrála s ohněm ne a ve třetím díle Daniel Alfredson opět prokazuje, že není tak zručným rutinérem jako režisér prvního snímku Niels Arden Oplev. Příběh se odehrává ve dvou ovlivňujících se dějových liniích, Lisbeth Salander (Noomi Rapace) leží po finále předchozího filmu v nemocnici, zatímco novinář Mikael Blomkvist (Michael Nyqvist) shromažďuje informace potřebné k vydání příštího čísla měsíčníku Milénium. Blomkvist postupně odkrývá poslední neznámé detaily Lisbethiny minulosti, čímž zároveň rozplétá i nitky vedoucí k tajné skupině přezdívané "Sekce". Konspirační pátrání se v poslední třetině prolíná se soudním přelíčením, ve kterém se nečtenářům knih dostane potřebné vysvětlující rekapitulace. Ačkoliv se filmy snažily osekat Milénium do detektivního thrilleru, nabízejí příliš mnoho postav i naťuknutých dějových linií a své diváky místy topí. Po tristním druhém díle se kvalita zdvihá lehce nahoru, Alfredson se ale nezlepšil, jen dostal jednodušší předlohu. Ozvěny televizního looku stále přetrvávají a objevuje se problém nový - jediný dobrý herecký článek filmu, Noomi Rapace, leží většinu stopáže v nemocnici, zatímco necharismatický Nyqvist je hybatelem děje. Snímek tak velmi silně připomíná nejzmršenější revenge movie loňského roku 22 výstřelů. Co mě ovšem fascinuje nejvíc je fakt, že je film točen jako oldschoolová neonoirová detektivka, ačkoliv okleštění předlohy jasně vybízí k 'leonardovštějšímu' pojetí. Všechny záběry jsou statické, z hlediska napětí sterilní jak kdyby šlo o nudné rodinné drama, a zcela ignorují potenciál příběhu i jeho hrdinů. K neonoirové náladě se pochopitelně neblíží ani náhodou a pomalu přestávám mít pocit, že je to chyba neustále se střídajících scénáristů. Filmu se nedaří nakládat s přehnaností knihy a pozadí příběhu táhnoucí se až do Sovětského svazu působí jako klišé z tuctového straight-to-DVD thrilleru. Také se zdá, že každý druhý švédský muž je přinejmenším pedofil, bizarnost miléniovského vesmíru v soudní místnosti ještě podtrhne číro hlavní hrdinky. V takovémto světe by atmosféru nevytvořil ani John Carpenter v nejlepších letech. Ani kdyby se děj odehrával na buranském jihu USA, natož ve Švédsku. Zainteresovanost diváků se blíží nule, zájem o konečné rozuzlení také a skládání střípků minulosti je stejně otravné, jako skládání nábytku z Ikea. Některé úhly kamery jsou přinejmenším podivné a finální akční scéna není akční ani s rychloposuvem. Resumé: Dívka, která kopla do vosího hnízda kleští knihu na průměrný thriller bez atmosféry a uzavírá tak trilogii filmem, který definitivně potvrzuje nutnost amerického remaku.