V době, kdy u diváckého publika úspěšně rezonovaly snímky o psích hrdinech - rodinná komedie Marley a já v režii Davida Frankela a Hallströmův dojemný Hačikó - příběh psa, dostal se na americké televizní obrazovky další film tematizující pevné pouto mezi člověkem a jeho psím přítelem. Psí rok, který obdobně jako zmiňovaný Marley a já vychází z autobiografie amerického novináře a spisovatele (tentokrát je jím třiašedesátiletý Jon Katz), vznikl v produkci televizní stanice HBO a jako svůj režijní debut jej natočil americký scenárista a producent George LaVoo, jehož jméno bývá nejčastěji spojováno s komediálním dramatem o dospívající hispánské dívce Správný ženský jsou do kulata režisérky Patricie Cardoso, který okouzlil publikum i porotu v americkém Sundance. Jeho režijní prvotina je žánrově rovněž onálepkována jako komediální drama, nicméně toho komediálního v něm k nalezení příliš není. Hlavní hrdina, spisovatel Jon Katz, tedy ztělesněná postava samotného autora předlohy, se potýká s krizí středního věku a zároveň bojuje s krizí tvůrčí. Jeho agent mu se stupňující se naléhavostí neustále dává najevo netrpělivost, s jakou vydavatelé očekávají jeho připravovanou knihu, zatímco Jon ještě nemá ani čárku. V opuštěném domě dennodenně vysedává před monitorem a pozoruje blikající kurzor na prázdné stránce. Z expozice vytušíme, že jeho vztah s manželkou neprochází zrovna nejlepším obdobím a dcera se kvůli studiu na vysoké škole doma rovněž příliš nezdržuje. Od okolí se stranícímu Jonovi tak dělá společnost pouze dvojice labradorských retrievrů Stanley a Julius, o kterých mluví jako o svých jediných přátelích. Navyklou rutinu Jonova všedního života však naruší další společník – zbídačená border kolie, kterou si po velkém naléhání jedné chovatelky vezme do opatrovnictví, aniž by tušil, jaké peklo ho čeká. Již od samého počátku je celý příběh značně předvídatelný a dalo by se říci plný klišé – asociální spisovatel v tvůrčí krizi se snaží vychovat neposlušného psa, který mu náhle vstoupil do cesty, a peripetie vedoucí ke zcela očekávanému vyústění, kdy mu vyplašené zvíře konečně podá přátelskou packu, se logicky stanou kýženou inspirací pro jeho tvorbu. Předvídatelnost příběhu samozřejmě nemusí musí být vždy úplně na škodu, ovšem ne v případě, pokud je sám o sobě prázdný a ničím nenápaditý. Jon Katz je autorem více než deseti autobiografický knih o psích dobrodružstvích, jejichž názvy končí typickým „a já“. Stejnojmenný román, podle nějž byl Psí rok natočen, v Americe poprvé vyšel v roce 2003 a údajně byl bestsellerem. Nicméně ať už tomu tak je v knize nebo ne, jedna z Katzových životních historek působí ve filmu nemírně ploše a na jejím základě se režisérovi podařilo natočit naprosto rutinní televizní dílo, které kromě účasti herecké hvězdy a líbivého zvířecího hrdiny nemá absolutně co nabídnout. Jeff Bridges, který v témže roce úspěšně ztvárnil jednu z bizarních postav v komedii Muži, co zírají na kozy a oslnil rolí countryového zpěváka Bada Blakea v hudebním dramatu Crazy Heart debutujícho Scotta Coopera, za níž získal kromě Oscara i Zlatý Glóbus a řadu dalších prestižních cen, nemá ve filmu co hrát. Nepřesvědčivost charakteru a nepochopitelnost chování jeho postavy má však původ již v samotné předloze: že má být Jon milovníkem psů, jak o sobě říká, mu totiž nemůže uvěřit nikdo, koho k nim pojí úzké pouto. V momentě, kdy zemře jeden z jeho labradorských retrievrů, Jon nelogicky odjíždí pryč z města na venkov, aby se mohl plně věnovat výchově neposlušného psího nováčka Devona, a druhého labradora, který evidentně smutní ze smrti nerozlučného kamaráda, nechává s chladnou krutostí na pospas vlastnímu osudu.

Od této chvíle už vás zkrátka nezajímá, co se bude dít dál. A že se toho vlastně moc dít nebude: klíč k Devonově (pře)výchově totiž nakonec spočívá v naprosto banálním triku, který jej naučí stará farmářka, a kvůli němuž opravdu nemusel pronajímat rozpadající se barabiznu uprostřed země nikoho. Ale hlavně že konečně napíše tu knihu.