Pro ty, kteří si potrpí na základní biografická data, uvádíme, že se Jonás Cuarón narodil před 32 lety Marianě Elizondo a Alfonsi Cuarónovi. Jelikož byl dítě z filmařské rodiny (matka herečka, otec režisér a scenárista), objevil se ve dvou letech po boku svého otce v Las Palabras (1983) a poté v otcem režírovaných dramediích Jen s tvým partnerem a Malá princezna, kde je k zahlédnutí jako kominík. Na studiích se však věnoval architektuře v kombinaci s anglickou literaturou, když navštěvoval vassarskou univerzitu v New Yorku. Informace o jeho vysokoškolském vzdělání pro nás ale až na jednu výjimku není určující, když nám jde o jeho kariéru u filmu. Onou výjimkou je krátkometražní počin 8 Stories, který napsal a režíroval spolu s Clotem Hauusmanem a za který oba získali ocenění z festivalu studentských filmů U. S. National High School Film Festival. Stejnou funkci – spolurežisér a spoluscenárista – zastával i u snímku Un disparejo.
Zlomovým pro něj byl rok 2007, kdy do své filmografie připsal dvě výrazné položky. První byl krátkometrážní dokument The Shock Doctrine, druhou celovečerní prvotina Rok nehtu. Obě se promítaly na benátském filmovém festivalu, přičemž první zmíněný byl zařazen do sekce Corto Cortissimo a druhý do prestižního Týdne mezinárodní kritiky.
Shock Doctrine, které Jonás režíroval a sestříhal, je virálním videem, které má propagovat stejnojmennou knihu Naomi Kleinové, jež se věnuje vztahu mezi terapií šokem, která se užívala v padesátých letech a kterou si pak při výsleších osvojila CIA v letech osmdeástých, a změnami ve společnosti. Jde přitom od pinochetovského převratu v Chile přes masakr na tiananmenském náměstí až po nedávnou minulost, když se zaměřuje na válku v Iráku. Ústřední myšlenku publikace, že vláda terapii šokem aplikuje na své občany stále, čímž z nich dělá poslušné ovce, demonstruje za pomocí archivních dokumentárních záběrů a ukázek z výukových videí, jež kombinuje s animovanými vsuvkami. Vše zastřešuje persvazivní komentář, kvůli kterému – a také kvůli jeho kombinaci s obrazem – si šestiminutové knižní promo vysloužilo kritiku za to, že pokrytecky využívá stejných metod, které samo kritizuje. 
Na kraťasu Jonás spolupracoval nejenom s autorkou předlohy, ale i se svým otcem, který v roli výkonného producenta zaštítil synův celovečerní debut. Rok nehtu se dle zápletky a zvlášť při porovnání s předchozí Jonásovou tvorbou může jevit jako značně neambiciózní a neoriginální dílo. Romance o mexickém chlapci Diegovi, který se zamiluje do americké studentky Molly, která o prázdninách navštěvuje různé země, zní jako další z řady indie počinů, jichž je nespočet. S vědomím, že chlapec je nezletilý a v závěru je porušena konvence klasického vyprávění v podobě ustanovení heterosexuálního páru, navíc může být k dílu přistupováno předsudečně jako ke slabší nápodobě Mexické jízdy. Podobnost by nebyla překvapující, když Alfonso Cuarón scénář road movie o dospívání konzultoval se svým synem, jemuž snímek v závěrečných titulcích dedikoval. Syn se ale vůči výtce v rozhovoru pro britský časopis Empire bránil tím, že vztah mezi ústředními hrdiny je díky nižšímu věku chlapce mnohem nevinnější a romantičtější.
V případě Roku nehtu se ale ona předsudečná očekávání, spojená se znalostí žánru a filmografie autora, ukazují jako mylná, protože jde o formální experiment, který má nejblíž svému inspiračnímu zdroji, Rampě Chrise Markera. Stejně jako Marker, i Cuarón ozvláštnil svou žánrovou podívanou tím, že ji složil ze statických fotografií, jež jsou podkresleny monology/dialogy a myšlenkovými pochody postav. Vzhledem k tomu, že vybíral snímky z osobního archivu, za protagonisty – Američanku na cestách a neplnoletého Mexičana – zvolil svou (tehdejší) přítelkyni a svého bratra, kolem nichž vystavil fiktivní příběh. Při realizaci dlouhometrážní prvotiny zvolil odlišný postup než jeho legendami opředený francouzský vzor, protože nejprve během jednoho roku fotil a poté na základě nijak neinscenovaných fotografií sepsal fiktivní scénář. Celý proces mu spolu s namlouváním a editací zabral tři roky.
Rok nehtu si ze soluňského festivalu odvezl cenu za mimořádný umělecký úspěch a reakce laické i odborné veřejnosti byla veskrze pozitivní. Z komentářů na databázích se dá vyčíst, že poté, co si diváci během prvních deseti minut zvyknou na netradiční formu, nedělá jim problém se nechat vtáhnout a sledovat zbývajících sedmdesát minut příběh, jehož vyústění je zajímá, s protagonisty, s nimiž sympatizují. Volbu fotografií lze interpretovat jako vzpomínku na etapu života a zkušenost, jíž si prošel (skoro) každý, což usnadňuje přijetí. Navíc zařazením snímků za sebe se vytváří zdání pohybu a Jonás Cuarón užívá kontinuitních kinematografických postupů, a tak je každé nové místo uvozeno celkem, prostříhává se na detailnější záběry a postavy jsou vždy v rámu, nevypadávají z něj. I přechod od černobílého k barevnému obrazu je motivován tím, že se zprvu oddělené vypravěčské linie hlavních postav spojily. A na rovině zvuku, přestože se ústa nehýbou, lze snadno rozlišit mezi monologem a myšlenkovými pochody Diega či Molly, protože ty jsou vyjádřeny šeptem.
I druhý Jonásův celovečerní film by měl produkovat Alfonso Cuarón, ke kterému se přidá jeho mladší bratr Carlos. Desierto, jak by se dramatická road-movie s prvky romance měla jmenovat, má vyprávět o ilegálních imigrantech, kteří se dostanou z Mexika do Spojených států, ale jsou nuceni utíkat před mužem, který kontroluje hraniční hlídku. A v čem spočívá ona romance? Na útěku se do sebe dva imigranti zamilují (zatím je příliš brzy na spekulace o jejich genderu), přičemž jednoho z nich by si měl zahrát Gael Garcia Bernal, který se na počátku nového tisíciletí stal výraznou hereckou tváří „nového“ mexického filmu. Scénář, který napsal Jonás s Mateem Garcíou, zaujal Alfonse Cuaróna svým úsporným vyprávěním a soustředěním se na intenzivní prožitek postav natolik, že přizval svého syna k psaní Gravitace. Spolupráce se jim natolik osvědčila, že si ji při psaní dalšího režijního projektu A Boy and his Shoe zopakovali. Pokud se ptáte, „co je to za žánr“, a po Mexické jízdě, Potomcích lidí a právě natáčeném Desierto očekáváte další road-movie, tipujete správně. Postavy by měly cestovat mezi Anglií, Skotskem a Francií, čímž se oproti předchozím snímkům značně rozšíří herní pole.
Málokdo ale ví, že se Jonás nejenom podílel na scénáři Gravitace, ale režíroval i krátkometrážní konverzační drama Aningnaaq, které v sedmi minutách nahlíží na počínání astronautky Ryan Stone z jiné perspektivy. Kdo viděl jeden z nejchválenějších survivalů posledních let (a kdo ne, pro toho jsou následující řádky mírně spoileroidní), nejspíš ví, že Aningnaaq je cizinec na druhém konci drátu, s nímž se Ryan dorozumívá. Nejde ale o Číňana, jak se zprvu domnívá, ale o inuitského rybáře (řekl někdo Nanuk, člověk primitivní?), kterého si v Jonásově kraťasu zahrál Orto Ignatiussen.
Na losangeleské tiskové konferenci ke Cuarónovic vesmírnému hledání rovnováhy života Sandra Bullock, jež ztvárnila protagonistku Ryan, řekla, že Aningnaaq je výborné dílo o osamělosti a prázdnotě na Zemi. První diváci mohli tento „doplněk“ o komunikaci navzdory jazykovým bariérám zhlédnout na benátském filmovém festivalu, kde byl poněkud překvapivě promítán před Millerovi na tripu. (Ne, neptejte se nás proč, taky nám smysl naprogramování uniká.) Na zhlédnutí a vyslyšení nepříliš dlouhého dialogu o psech, dětech, životě a smrti je ale třeba si počkat až na DVD/B-R vydání, pro které si ho schovává distributor Warner Bros.
Případné čekání si můžete zkrátit nejenom zhlédnutím celých či alespoň části filmů Jonáse Cuaróna, které doprovázejí tento text, jenž si nekladl za cíl nic většího, než vepsat do mapy vedle Alfonso Cuaróna jeho neméně nadaného a nadějného syna. Vypadá to, že ho může v budoucnu čekat podobně zajímavá profesní dráha, jakou si prošel jeho otec, protože z jeho děl je patrné, že má větší ambice než jeho bratranec Carlos, který se specializuje na koprodukční žánrové podívané. 
