Téma sebevražedných atentátníků je bohužel v dnešním světě stále palčivé a ne tak úplně prozkoumané. V našich končinách k tomu přispívá i ryze evropská / křesťanská mentalita, která není schopna pochopit, jak může někdo ve jménu náboženství zabíjet v podstatě nevinné lidi. Určité odpovědi možná nabídne koprodukční drama Černá vdova, které je mimochodem u nás ojedinělou ukázkou libanonské kinematografie.

Jeho hlavním hrdinou je původem arabský doktor Amin Jaafari, který ale žije v Izraeli, kde si získává respekt, uznání a je dokonce oceněn velmi významnou cenou. Život se mu ale změní ve chvíli, kdy je jeho manželka obviněna ze sebevražedného bombového útoku v jedné z restaurací, při němž zemře mnoho lidí. Ač tomu odmítá uvěřit a nařčením se všemožně brání, zdá se, že mu nikdo nevěří. Až když najde dopis své ženy, kde se k činu přiznává, pochopí, v jakém bludu žil a vydává se hledat ty, kteří jí ve zrůdném činu pomáhali.

Režisér a v tomto případě i debutující scenárista Ziad Doueiri vsadil zejména na autentičnost a snahu o objektivitu, což jsou prakticky jediné možné cesty, kterými můžete tak třaskavé téma dobře a netuctově prodat. A nutno hned předem uvést, že se mu to povedlo skoro na výbornou. Díky sugestivní ruční kameře se hrdinovi dostáváme takřka pod kůži a někdy to není úplně příjemné.

Tvůrce jde vskutku místy hodně na dřeň a emotivních scén je tu dost a dost. Všechny jsou ohromně civilní a tím i působivější. Již zmiňovaná ruční kamera vytváří dokumentární dojem, tudíž není problém věřit, že vše by se mohlo ve skutečnosti stát. K tomu přispívá i precizní a přesný výkon Aliho Sulimana, který dokonale vystihuje vnitřní rozpoložení své postavy a vzhledem k tomu, že prakticky nezmizí z plátna, se s ním dokážeme poměrně věrně ztotožnit. I ostatní herci jsou výborní, leč už nemají tolik prostoru, takže se nemá cenu jimi moc zabývat.

Jak už jsem zmiňoval výše, Doueiri se snaží na celou problematiku nahlížet pokud možno objektivně, což se mu i daří. Po celou dobu nikomu nevnucuje jakýkoli názor, ale velmi pečlivě zachycuje onen propastný rozdíl mezi kulturami vyznávajícími jiné náboženství. Amina nechává bloudit arabským světem a pátrat po tajemství jeho ženy a společně s ním poznává i divák, jak hluboce je tu zakořeněna nenávist k jiným rasám a jak je těžké se s místními radikály domluvit.

Ve druhém plánu si tu každý může najít poselství o tom, že nikdy nevíme, s kým žijeme, i když si myslíme, že ho známe sebevíc. Amin samozřejmě nevěří, že zrovna jeho milovaná je sebevražednou atentátníci, jenže pravda je krutá a on není schopen se smířit s tím, že o ničem nevěděl a ona je teď mučednicí, její plakáty visí všude po zdech a navíc nechápe proč. Když se ptá, naráží na bariéru mlčení a neochoty. Úsporně a přitom velmi efektně je tu zobrazena i jeho těžká úloha, kdy už na něj po oné události nahlíží v Izraeli zcela jinak a většina lidí se od něho pomalinku odtahuje.

Černou vdovu by mělo navzdory její náročnosti vidět co nejvíce lidí, protože po jejím zhlédnutí pochopí, že zlikvidovat tzv. islámské teroristy prostě nejde a bohužel s nimi nejde ani vyjednávat, protože jsou pevně přesvědčeni o své pravdě a mrtví civilisté pro ně neznamenají vůbec nic, neboť jsou vyznavači jiného Boha.

Je malinko škoda, že snímek ztrácí na intenzitě ve chvíli, kdy se Amin vrací ve vzpomínkách ke společným chvílím s manželkou, protože Doueiri tyto scény nastříhal tak nešťastně, že není jasné, kde začíná flashback a končí realita, takže to malinko rozptyluje pozornost. Není to ale žádná zásadní vada a výsledný dojem to už příliš neovlivní.

Černá vdova není příjemný film, protože téma, které řeší, je velmi palčivé a bolestivé. Je ale moc a moc důležitý, protože alespoň částečně pomáhá pochopit problémy dnešního světa, které ovšem nemají řešení. Nechcete-li v kině jen odpočívat, ale aktivně zapojit "šedé buňky mozkové" a po odchodu dále přemýšlet, je tento snímek ideální volbou.

Originální trailer filmu Černá vdova