Rok 2000 a hvězdná stránka Stevena Soderbergha Vstup do nového tisíciletí byl pro Soderbergha naprosto zásadní a katapultoval ho mezi tu nejvyšší režisérskou elitu. V roce 2000 totiž měly premiéru dva výtečné a zároveň tématicky zcela odlišné filmy, které výrazně promluvily do následného udílení Oscarů. Životopisné drama Erin Brockovich ho vyneslo Julii Roberts (ano, skutečně ji donutil hrát) a lépe hodnocené syrové kriminální drama o boji s drogovými kartely Traffic jemu samotnému (mimo něj se dočkal ocenění i Benicio del Toro). Steven Soderbergh je dodnes jediným režisérem, který byl v jednom roce nominován na Oscara, Zlatý Glóbus a Directors Guild of America za režii dvou různých filmů. Jeho extratřídu potvrzuje i to, že velmi silnou konkurencí mu tehdy byl Ridley Scott s mnohem dražším a ambicióznějším Gladiátorem. Po takto silném úspěchu bylo jasné, že může natočit prakticky cokoliv a nikdo mu do toho nebude moc zasahovat. Vybral si remake krimikomedie Dannyho jedenáctka u nás nazvaný Dannyho parťáci (v originále zůstal název stejný), kde v dobrém smyslu slova využil svého přátelství s Georgem Clooneym a jeho kontaktů a snímek obsadil až neuvěřitelným množstvím hvězd (Julia Roberts, Brad Pitt, Matt Damon, Andy García, Don Cheadle a další). Vzhledem k obrovským výdělkům (komerčně vůbec nejúspěšnější snímek v jeho kariéře) se film logicky dočkal nakonec dalších dvou pokračování, která nabírala další a další slavné tváře (namátkou Catherine Zeta-Jones, Vincent Cassel, Al Pacino). Překvapivě si ale až na malinko překombinovanou "dvojku" udržovala kvalitní úroveň a nikdy neklesla do podprůměru. Z jeho dalších známých a divácky vděčných snímků z posledních let určitě stojí za zmínku taktéž hvězdně obsazený thriller Nákaza, v němž se před kamerou ukázali třeba Laurence Fishburne, Marion Cotillard, Matt Damon, Jude Law, Kate Winslet nebo Gwyneth Paltrow, a který takřka realisticky vykresluje panickou atmosféru světa, který zachvátila záhadná nemoc. Vzpomenout je nutno i striptýzové drama Bez kalhot, jež vychází z životních zkušeností Channinga Tatuma, a strhující a výtečné psychologické krimi Vedlejší účinky.
Odvrácená a těžce umělecká stránka Stevena Soderbergha Snad žádný jiný současný tvůrce nedokáže striktně oddělit umění od komerce, jako to po celou kariéru dělá Soderbergh. Zaručené hity a divácky vděčné záležitosti totiž pravidelně prokládal podivnými experimenty, které chápal jen on sám a úzká skupinka lidí. Za všechny uveďme třeba komediální drama Hollywood, Hollywood (zřejmě parodie na intelektuálské nezávislé filmy) s Davidem Duchovnym a Catherine Keener v hlavních rolích nebo jen těžce uchopitelné drama Bublina charakteristické tím, že bylo natáčeno s improvizujícími neherci v reálných prostředích. Připomenout je v této souvislosti možno i jeho ironický příspěvek Equilibrium, který byl součástí povídkového dramatu Eros. Mimoto ale natočil i několik snímků, které se ocitají přesně na hranici komerce a umění. Typickým příkladem budiž nedoceněný remake sci-fi klasiky Solaris, jenž měl všechny předpoklady pro divácký úspěch (atraktivní téma, literární adaptace, ostřílený režisér za kamerou, hvězdný George Clooney v hlavní roli), ve výsledku se ale jednalo o velmi pomalou až meditativní žánrovku s přesahem, která rozhodně nešla publiku naproti. Podobně na tom byla i nezdařilá pocta noiru Berlínské spiknutí, o něco lépe pak velice ambiciózní dvoudílný životopis slavného revolucionáře Che Guevary (Che Guevara a Che Guevara: Partyzánská válka), který doplatil zejména na velice lokální téma a přílišnou rozvleklost, s velkým pochopením se nesetkal ani akční thriller Zkrat, jenž pro změnu zklamal z hlediska narativní struktury a promarnil svůj potenciál. Je škoda, že Soderbergh se zařekl, že "velké" filmy pro kina už točit nebude a svou pozornost zaměří výhradně na komornější televizní projekty. První vlaštovkou je poměrně chválené drama Liberace s vynikajícími Michaelem Douglasem a Mattem Damonem v hlavních rolích zamilovaného homosexuálního páru. Shodou okolností se ale tento snímek probojoval i na plátna tuzemských kin a ač jde spíše o konverzační záležitost a žádné velké vizuální hody se nekonají, vidět ho na velkém plátně se rozhodně vyplatí. A nejen proto, že to bude na dlouhou dobu (snad ne navždy) poslední příležitost vychutnat si dílo šikovného režisérského chameleona ve ztemnělém sálu.