Pořádné sousto si věčný hororista Guillermo del Toro ukousl, když se rozhodl zabrousit do bayovských vod. Vod spektakulárních a medem oplývajících, nýbrž ovšem taky vod zkažených a mrzce lacinných. V záplavě digitální pixeláže může i sebeschopnější režisér bídně utopit vlastní osobitost a teď nemluvím o nějakém zaprodávání se, ale čistě o případu, kdy mu látka prostě nedává prostor se pod ni výrazněji autorsky podepsat.

A to je bohužel případ Del Tora a Pacific Rim. Pamatujete na atmosférického Prince bez království nebo příšerkami přecpané Hellboye? Tak na to teď zapomeňte. Ne že by Pacific Rim ve své podstatě neumožňoval kreativní řádění - jsou tu kaiju a jsou tu obří roboti, nic z toho ale neuniká neúprosné výtvarné zhoubě - typicky dnešní trikové produkci vyhlazené až v nepříjemnou uniformnost. CGI pasáže zaměníte s kterýmikoliv Transformers, a že to dělal hračička Del Toro, je vlastně úplně fuk. Nechápejte mě špatně, co do efektů nemůžete objektivně Pacific Rim nic vyčíst, jen si musíte do rovnice za režisérovo jméno dosadit o dost menší číslo, než jaké byste čekali. Obří blockbuster zkrátka co do formy zůstává obřím blockbusterem a neohlíží se na usměvavého Mexičana na režisérské sesli.

To ale neznamená, že by se Del Toro nechytal, naopak - úplně skvěle se mu daří budovat mytologii a kult kolem jaegerů. Klade silný důraz na heroický status robotů i jejich pilotů a vychází mu to. Stačí to párkrát zopakovat, připomenout, kdo kdy a kolikrát složil kterého kaiju, dát každému z jaegerů osobitý vzhled a gigantické chodící plechovky rázem aspirují na tituly králů sympatií. S trochou zdravě dávkovaného patosu pak Del Toro z ústředního jaegera křeše o kus víc než "jen stroj" (podobně to fungovalo třeba v Ocelové pěsti). Využitím systému neurálního propojení dvojice pilotů navíc povyšuje interakci člověka a stroje na nový level, jelikož do hry přimíchává emocionálnější rozměry - nebezpečný aspekt procesu totiž slouží i jako svižná představovačka charakteru.

Jak štědře ale mistr podaroval jaegery, tak krutě ukřivdil chudákům kaiju. Z novodobých nástupců Godzilly a Gappy se v tomhle filmu stává jen maso, které je třeba prohnat robotím mlýnkem. Nevypadají božsky, nevypadají ani zvlášť originálně a ve světle uhlazených triků jsou to tvorové až příliš snadno zapomenutelní. Co naplat, že samotné souboje "mech vs. plaz" mají grády, když obří sympatie pro jednu stranu nemají srovnatelně silné negativní emoce na straně protější. Právě tady je nejvíc škoda Del Tora, který jako by nedokázal prosadit, aby kaiju disponovali trochu větší osobitostí a "nesmrděli" CGI na sto námořních mil.

Gargantuovské rvačky ale naštěstí fungují spolehlivě. Jakmile vybájený Gypsy Danger pošle loketními tryskami popohnaný direkt ještěrce přímo mezi oči, je to tam. Boj není monotónní, Del Toro servíruje pamětihodné momenty, jakož i hodně povedené vtípky. V rámci obřího měřítka se pochopitelně tu a tam nedaří udržovat scény stoprocentně přehledné, ale kamera vás většinou nenechá na holičkách a sem tam střelí i nějaký ten oblíbený dokumentární zoom.

Del Toro ovšem nenakopává zadek jen interdimenzionálním plazům. Solidně "po hubě" dostává i logika a fyzika. Jestli se u něčeho vyplatí vypnout mozek, je to Pacific Rim. Zdravý rozum tu prostě nemá co dělat a padá na oltář megalomanské efektnosti. Nikdo ale naštěstí není takový blázen, aby tenhle film prezentoval vážně a opravdového hýření patosem se dočkáme až na samotném konci. Mezitím vás bude obveselovat párek sympaticky idiotských německých vědců a jakákoliv scéna, kde se objeví kukuč Rona Perlmana.

Pacific Rim je ale překvapivě i dost "ukecaný". První půli tráví skoro pořád v reminiscencích a s akcí se skoro neobtěžuje. Díky tomu ale připravuje půdu pro emoční výkyvy v druhém poločase, kde sice sype jedno klišé za druhým, díky poctivé charakterové práci mu to ale na blockbuster celkem slušně vychází a dokáže překvapit i vhodně nastrčenými epizodkami vedlejších postav. Nemáme tu žádné profláklé obličeje (Elba ani Perlman se nepočítají), a tak všechno spočívá na bedrech holobradých mlaďasů. Charlie Hunnam má jak sympatický kukuč, tak solidní břišní svalstvo a neselhává ani v emocionálnějších momentech. S roztomilou Rinko Kikuchi rozvíjejí hodně příjemnou chemii, která dá místy k dobru i nějakou tu jiskru. Idris Elba zase opět dokazuje, že strozí patroni jsou přesně jeho hřiště, a dál si buduje půdu pro vzestup do hvězdných kruhů.

I přesto, že ve spoustě ohledů Pacific Rim boduje, nakonec zle selhává v gradaci akce. Tu nejžhavější munici vystřílí kdesi uprostřed a ve finále se mu nedaří ji nějak přebít. V praxi ani nemá čím, jelikož jediné potenciální eso v rukávu se záhy ukáže být jen průměrnou kartou a do cíle se tak Pacific Rim cachtá už dost vlažnou vodou. Jako by prostě Del Torovi a spol. najednou došel štěpný materiál a nechali turbíny běžet už jen na poslední zbytky páry.

Takže největší film léta? Ano. Nejzábavnější film léta? Určitě ne. Pacific Rim je velkolepou přehlídkou strhující digitální podívané, ale postrádá srdce na pravém místě. Hodně sympatická lidská čeládka bohužel nejde moc dohromady s technicky precizní, byť rutinní a tuctovou CGI. Jako bezduchá řež OK, jako film, pod nímž je podepsaný Guillermo del Toro, ale mírné zklamání. Z velké letní blockbusterové trojky je to bohužel až to poslední místo.

Český trailer filmu Pacific Rim - Útok na Zemi