Kdybychom měli snímek jako "filmovou událost" klasifikovat podle toho, jak dlouhá se na něj stojí fronta, jedním z předních zástupců by byla bezpochyby novinka Jana Hřebejka Líbánky. Po beznadějně vyprodaném slavnostním večeru se první repríza konala hned další den v sále grandhotelu Pupp, před nímž se již dvě hodiny před začátkem projekce utvořil dlouhý zástup lidí čekající na novou "hřebejkovinu". I ta se však krajně oddalovala od toho, na co byli diváci v jeho tvorbě zvyklí.Hřebejk totiž pokračuje přesně tam, kde skončil se svou Nevinností z roku 2011, čili jde o vcelku zásadní odklon od jeho posledního snímku Svatá čtveřice, který uvedl loni v létě. S dvorním scenáristou Petrem Jarchovským se zde režisér opět snaží proniknout na půdu rodinného psychologického dramatu, které by mohlo hravě konkurovat vyzrálejším evropským kolegům. Líbánky se svým námětem nejvíce podobají skandinávským počinům - celý děj se v podstatě točí okolo bezstarostné svatební hostiny, na níž začnou později vyplouvat temnější podtóny a neradostné události z minulosti. Nejednoznačně nastíněné charaktery, izolované prostředí horské chaty a stanovené bezčasí dávají tušit, že kromě rezignace na polodokumentární přístup sledujeme českou verzi kultovní Rodinné oslavy Thomase Vinterberga.
Srovnání se však jeví pouze symbolicky, na drásavou studii charakterů Líbánky bohužel plavou až moc po povrchu a trpí přílišnou doslovností a polopatičností, se kterou se hlavně v poslední části začne tvůrcům rozpadat celý film pod rukama. Nadbytečně doslovný závěr, který musí vše explicitně vysvětlit i pomalejším divákům v sále, bohužel ubírá tomuto zdatně se rozbíhajícímu dramatu na působivosti. Vnímat to však jako odlehčenější odlesk mrazivých severských dramat, nedají se Líbánkám upřít sympatie, že se alespoň trochu snaží o vymanění ze zabředlého proudu tuzemských provinčních tragikomedií. První dvě třetiny jsou totiž svou civilností a záhadností odvyprávěny velmi zručně, čemuž také pomáhá skvělá kamera Martina Štrby a přesní herci. Škoda jen toho závěru...
Svůj nový film představil také François Ozon, který se v Jen 17 pustil na půdu křehkého příběhu o dospívání a odhalování vlastní sexuality. Příběh sedmnáctileté Isabelle, jež se začne scházet se staršími muži za peníze, můžeme vlastně považovat za takovou odlehčenou verzi budoucí Nymfomanky Larse von Triera (ani rozdělení na kapitoly nechybí). Jen 17 nenabízí žádný šokující obsah, je spíše něžným, varovným a částečně také zábavným portrétem nezletilé "prostitutky", která ve svém útlém věku objevuje něco, o čem se nesní ani starším ženám.Na divácké atraktivnosti snímku pomáhá hlavně zdařilá zvuková stopa plná moderních písní, perfektní herecké výkony v popředí s mladičkou Marine Vacth a také explicitní sexuální scény, jež přidávají snímku na autenticitě (a samozřejmě potěší leckterého muže v sále). V mnohých případech Jen 17 vlastně připomíná Soderberghovu Dívku na přání, s tématem však zachází s menší vážností. Jako vřelá oddechovka na festivalu vlastně ideální dílo.
Mezi nekorunované dokumentární vrcholy festivalu určitě patří dlouho očekávaný Perverzní průvodce ideologií, v němž diváky psychoanalytickým rozborem filmů provede slavný slovinský filozof Slavoj Žižek. Od "prvního dílu" Perverzní průvodce filmem z roku 2006 se myslitel tentokrát nezaměřuje jen na rozbor samotných děl a jeho skrytých významů, nýbrž pátrá po ideologických podtextech. K tomu nepoužívá komplexní analýzu filmového celku, nýbrž rozebírá scény jednotlivých děl, které tentokrát nejsou jen filmové klasiky, ale také méně znamé kousky (Carpenterovo Jsou mezi námi), reklamy (Coca-Cola) nebo dobové dokumenty. Argumentace "legračně mluvícího Slovince" je mnohem pomalejší, ucelenější a celistvější, čili je možné všechny podvratné myšlenky vstřebat, což je oproti předchozímu dokumentu jednoznačné plus.Pro milovníky nadinterpretací, ale tentokrát i pro diváky, kteří se ocitli v sále "náhodou", jde také o mnohem přístupnější a zábavnější dílo, navíc obohacené o humornou stránku. Diváci tedy v houfech neodcházejí z projekce, ale spíše čekají, jaké další srovnání či abstraktní myšlenka ze Žižka vypadne. K jednoznačným vrcholům snímku bezpochyby patří srovnání nárazu ledovce v Titanicu s Pražským jarem 1968 - při této pasáži si lidé v sále začali mezi sebou vyměňovat nevěřícné pohledy a komentáře. Každý si zkrátka vybere to své - ať už jde o Starbucks jakožto mocný kapitalistický nástroj či marxistický výklad Čelistí, Žižek ani na chvíli nepolevuje a nabízí divákovi strhující vodopád argumentací a podnětů k vlastnímu přemýšlení.
Abychom zabrouzdali do poněkud jednodušších vod, nabídl v pondělí večer festival také ceněný nezávislý snímek Fruitvale režiséra Ryana Cooglera, který získal na festivalu v Sundance cenu poroty a diváků. Snímek výprávějící šokující příběh Afroameričana Oscara Granta, jemuž se stane na silvestra roku 2008 osudné setkání s policií, je vlastně takovým malým, nenápadným festivalovým trhákem, jenž má šanci diváky svou komunikativní narací a jednoduše, byť účinně vystavěným přběhem vykoupit ze změti existenciálních evropských dramat s uměleckou pachutí. Coogler zaměřující se na rasovou tématiku v USA nabízí divákovi jednodenní pohled do života řadového Oscara, jehož čím dál zoufalejší životní situace směřuje do nevyhnutelného konce rámovaného skutečnou událostí.Samozřejmě se dá Fruitvale obvinit z vykalkulovanosti a úlitby americkému divákovi, když vystihuje hrdinu s kriminální minulostí, který se záhy polepší, aby ho posléze potkal tragický závěr, z něhož jsou pumpovány emoce o litrech. Ve své banálnosti film ale překvapivě funguje - režijně jde o velmi sebejistý počin se skvělými hereckými výkony, kterému se daří díky zaměření se na detaily z posledního osudného dne Oscara Granta účinně dojímat davy v kinosále. Pokud se necháte svést na vlně "sborového dojetí", není možné, aby snímek zklamal.
