Do blyštivé éry prvních poválečných let láká Velký Gatsby už svým trailerem. Právě Nick Carraway (hlasem i tělem Tobey Maguire), za doprovodu divokého večírku a průstřihů na digitálně vylepšený New York 1922, vypočítává všechny slasti a strasti raného druhého desetiletí: „Tempo města se prudce změnilo. Budovy byly vyšší, večírky větší, morálka volnější a alkohol levnější.“ Doba jazzu, automobilů a uvolněných způsobů - výborný materiál pro režiséra, který se může pyšnit titulem mistr všeho „tak trochu přes míru“. Baz Luhrmann ale není jediným tvůrcem, který zabrousil do vod plodných zlatých let dvacátých. A rozhodně není jediný, kdo je pojal ve velkolepém duchu. Hýřivá dvacátá léta Sláva, styl, spoře oděné děvy, vražda – nic nedokáže dvacátá léta charakterizovat líp než nablýskané pozlátko kabaretu. A kde jinde rychlá a pestrá dvacátá léta přivítat, než v Chicagu. Elegantní zábava ověnčená akademickými vavříny ostatně není jen tuctovým muzikálem, ale podobně jako Fitzgeraldova klasika míří k vyšším cílům, a to načrtnout i onu bezradnost „zlaté“ doby. Dvě mladé vražedkyně totiž nebojují o spravedlnost, ale o pozornost médií, která má v moci uchránit delikventky od šibenice. Mimo působivé herecké výkony servíruje Chicago i neuvěřitelně opulentní výpravu, za kterou si po právu ukořistilo Oscara. Dalším důkazem rozbujelé touhy po krvi je i Vražda na Broadwayi, ve které si zahrála Jennifer Grey nebo sama Madonna. Komedie z roku 1989 sice nepatří ke klenotům domácí filmotéky, zato kloubí nejen zločin mezi americkou smetánkou na bujarém silvestrovském večírku, ale stejnou měrou i okázalou společnost roku 1928 a hlavně hudbu. Respektive jazz, hymnu zlaté éry. Tu se pokusil zachytit ještě „současník“ jazzu, první zvukový film Jazzový zpěvák z roku 1927 nebo The Jazz Age natočený od dva roky později, byť ozvučený jen z části pro nedostatečně vybavené kinosály. Hudební styl s rodným listem v New Orleans si důležitou roli zahrál o třicet let později v legendární klasice Někdo to rád horké. Joe a Jerry, dva neúspěšní muzikanti a snad nejslavnější hudebníci v silonkách, nejenže prchají před bandou gangsterů, ale ještě hrají po boku zbožštělé Marilyn Monroe. K často dvojsmyslné komedii složil jazzovou hudbu Matty Malneck, který stojí za nahrávkami třeba i pro Franka Sinatru. Dvacátá léta ale nebyla jenom o dřevěné podlaze v divadlech a kabaretech, ale taky o filmu. Jako výborná ochutnávka filmařského zákulisí určitě poslouží životopisné drama o nejslavnějším tulákovi s buřinkou Chaplin. Geniálního komika si v roce 1992 zahrál Robert Downey Jr., který si za svůj výkon vysloužil dokonce nominaci na Oscara. Ódu a zároveň rekviem pro němý film složil francouzský The Artist odehrávající se v roce 1929, který si nejenže pohrává s leskem stříbrného plátna konce dvacátých let, ale zároveň nápaditě popostrkuje do popředí nastupující zvuk. Jean Dujardin je navíc prototypem hollywoodského elegána s tenkým knírkem, který si stoprocentně zaslouží (dnes už) zaprášený titul hvězdy pohyblivých obrázků.
Klip z filmu Chicago Do společnosti! Fitgeraldova superslavná americká novela Velký Gatsby nelíčí jen zběsilé večírky, ale zároveň se snaží odrazit i stav rozhárané poválečné společnosti. Že ani vztahy nebyly žádný med, líčí i v dalším známém románu Něžná je noc. Tender Is the Night, jak přesně zní v originále název titulu o vztahu psychiatra se svou schizofrenní pacientkou, se svého zfilmování dočkal v roce 1962. V paměti uvízne hlavně pro svoji stejnojmennou ústřední píseň, za kterou snímek získal i Oscara. Milostné propletence jsou leitmotivem i do Paříže zasazených Modernistů. Dvacátá léta po francouzsku se špetkou umění se samozřejmě neobejdou bez tajuplné femme fatale a milostného trojúhelníku. Trojhranný je i vztah Naomi Watts a Edwarda Nortona v Barevném závoji z roku 2006, který přesouvá "zlatá dvacátá" z Evropy a Spojených států do Šanghaje. Kdo prahne po originále nejnovějšího remaku, nechť pátrá po Pestrém závoji s Gretou Garbo a Herbertem Marshallem v hlavních rolích. Zlatá léta v koloniální éře si totiž premiéru odbyla už v roce 1934. Milostné pletichy stranou, odvrácenou stranu dvacátých let si na vlastní kůži vyzkoušela Angelina Jolie v dramatické Výměně. Pátrání po ztraceném synovi v nejistých dobách režíroval Clint Eastwood, přičemž se snímek dočkal i vřelého přijetí akademické obce.
Klip z filmu Výměna Bouřlivá dvacátá léta (a prohibice) Přes hektolitry šampaňského v Chicagu a po důmyslně poschovávaných likérech Marilyn Monroe aka Pusinky Kovalczykové, dvacátá léta byla paradoxně tou nejméně vhodnou dobou pro večírek. V Americe vládla pevnou rukou prohibice, mafie se zdokonalovala ve svých praktikách a gangsteři si v poklidu budovali svá impéria. Speciální dokumentaci nepřikrášlené zlaté éry zločinu pak musejí být jedině Bouřlivá dvacátá léta z roku 1939. Černobílý skvost s Jamesem Cagneyem, Priscillou Lane a Humphrey Bogartem je snad tím nejlepším – a po letech pořád funkčním – průvodcem divokým obdobím. (Nejen) to, jak se rodí mladí gangsteři uprostřed židovské komunity, se pokusil vylíčit Sergio Leone, který se po Tenkrát na Západě pustil do režie Tenkrát v Americe. Do mafiánského eposu následně obsadil Roberta De Nira, což mu ve výsledku vyneslo vskutku hvězdné spojení. Dvacátá léta nebyla jen válkou o pár promile, ale i soubojem samotných gangů proti sobě. K boji o moc mezi jednotlivými klany se vrací kupříkladu Gangsteři s mladým Patrickem Dempseyem nebo mrazivá Millerova křižovatka bratří Coenů. A nakonec - kdo by snad měl špinavých způsobů mafie po krk, pro ty je tu federální agent Eliot Ness v kůži Kevina Costnera a jeho Neúplatní, bojující proti nezákonnému prodeji lihovin. A taky Robert De Niro jako legendami opředený Al Capone. To jen tak mimochodem.
Klip z filmu Neúplatní Na závěr našeho drobného průvodce máme ještě jednu nabídku pro ty, kteří by snad přeci jen rádi zůstali jednou nohou v naší staré dobré přítomnosti. Respektive v roce 2011, kdy měla premiéru Půlnoc v Paříži s Owenem Wilsonem a femme fatale Marion Cotillard v hlavních rolích. Je libo se ve dne brázdit ulicemi současné Paříže a o půlnoci popít s Ernestem Hemingwayem a sáhodlouze debatovat o skvrnách na plátně s Pablem Picassem? Woody Allen to zařídí. A možná vám nakonec řekne i to, jak se to s tím cestováním v čase vlastně má.