S filmovými adaptacemi knih má Lasse Hallström poměrně bohaté zkušenosti. Namátkou uveďme oblíbená Irvingova Pravidla moštárny, Ostrovní zprávy Annie Proulx nebo Sparksův romantický bestseller Milý Johne. Z pera posledního zmiňovaného spisovatele právě pochází i Bezpečný přístav. Lasse Hallström patří k těm režisérům, kteří přistupují k adaptacím literární předlohy z jednoznačně klasického hlediska. Takové filmy jsou transpozicemi, kdy je původní látka převedena s co nejmenším množstvím změn do audiovizuální podoby. Jde v nich především o výstižné zpracování hlavních témat a zachování věrnosti původnímu vyprávění. Režisér se pak zabývá dvěma vrstvami příběhu. Jeden pól tvoří znění textu (narativní struktura a vzorce – tedy faktické prvky, které utvářejí fikční svět), druhý jeho podstatu (hypotetický „duch“ – tedy intuitivní charakteristiky jako atmosféra, hodnoty a estetika). Takové filmy jsou pak obrazovou ilustrací původního textu a velmi často se stává, že někteří diváci jsou k nim kritičtí, protože jejich představy při četbě knihy se odlišují od daného konkrétního ztvárnění. Podobně jako Sparksův román spadá i Hallströmův filmový přepis do žánru mainstreamového romantického dramatu a nemá smysl mu vyčítat, že je příliš idylický nebo kýčovitý. Bohužel v Bezpečném přístavu nedosahuje režisér svého standardu. V jeho předchozích snímcích podobného stylu byl i přese všechny sladkobolné pocity cítit ten temný, znepokojivý spodní proud. V Čokoládě to byl zkostnatělý tradicionalismus a předsudky, v Gilbertu Grapeovi břemena, která si člověk vleče životem, jakkoli je všední, v Ostrovních zprávách tíha minulosti. Když pak tyto ponuré tóny na konci filmu vymizí, cítíme uspokojení, že všechno dobře dopadlo. V Bezpečném přístavu se v prostřizích do minulosti hlavní hrdinky Katie (Julianne Hough) objevuje tísnivé téma domácího násilí. Nicméně tato linie má spíše osvětlující funkci, která divákovi napomáhá pochopit, co Katie vedlo k útěku a čím je motivována její počáteční plachost a odstup. Závěrečný happy-end tak působí spíše klišovitě. Finální scéna s dopisem, která má potenciál, aby z diváka vymáčkla slzu, najednou také nemá onu kýženou naléhavost. To vlastně platí pro celý film. V mnoha momentech je příliš polopatický nebo schematický. Jako například knihy v obchodě (studie o Číně, navigace pro jachtaře apod.), které si Katie půjčuje, aby se ukázalo, kolik odlišných a různých lidí, se v krámku ocitá. A kdyby to divákovi nedošlo, dodává Alex (Josh Duhamel), že jejich město je jen přestupní stanice. Opakování motivů s fotografováním je až trapné. Stejně tak postava / přízrak Jo (Cobie Smulders) je pro děj úplně zbytečná a pokud její funkce spočívá v tom, aby postrkovala Katie dopředu, platí to dvojnásob. Řemeslná stránka filmu ale leccos vynahrazuje. Z hlediska kamery (Terry Stacey) jde o velmi tradiční, ale nadmíru zručný způsob nasnímání klasického hollywoodského filmu. Nebýt velkolepé produkce a možná až přílišné estetizace, byl by obraz ne nepodobný snímání amerických nezávislých filmů. Tento dojem umocňuje i všudypřítomná, nicméně nevtíravá hudba, která dotváří požadovanou atmosféru. Bezpečný přístav je po dramaturgické stránce výborně zvládnutý. Drobná dramata se postupně gradují a střídají se s idylickými momenty ve velmi příjemném rytmu. Jediné, co by se dalo vytknout, je délka filmu, kterému by rozhodně prospělo zkrácení. Všechny aspekty filmové řeči neruší a zaměřují se primárně na čisté odvyprávění příběhu. Všechny postavy jsou lidské a dobře vypointované, dialogy jsou funkční, ale bohužel někdy vyprázdněné či nadbytečné. Hallströmův Bezpečný přístav je bohužel i na film svého žánru místy až příliš sentimentální, ale pokud se divák naladí na pořádnou dávku romantiky a pěknou filmařinu, nebude to ztracený čas.

Český trailer filmu Bezpečný přístav