Nově vznikající label FRESH ARTCAM má ambice přinášet do českých kin debuty mladých evropských filmařů. Intimní balada o dospívání a přátelství Atomic age francouzské režisérky Hélény Klotz tuto sérii otvírá.
FRESH ARTCAM vznikl za spolupráce Film Distribution Artcam a Fresh Film Festu. Jejich cílovou skupinou je především mladá generace a výchozím bodem evropské filmy začínajících režisérů. FRESH ARTCAM se snaží vyvážit současný trend, v němž dominuje hollywoodská mainstreamová produkce.
„Chtěli bychom mladé diváky přesvědčit, že neexistují jen americké blockbustery, ale i intimnější kinematografie, která jim může pomoci zorientovat se v dnešní neklidné době, může je pobavit, může inspirovat jejich kreativitu,“ říká ředitel Film Distribution Artcam Přemysl Martinek. Ročně by tak měl Artcam ve spolupráci s FFF uvést čtyři filmy slibných evropských tvůrců na počátku kariéry.
Jako první byl do distribuce vybrán komorní snímek
Hélény Klotz.
Atomic Age má velmi jednoduchou dějovou linku a jde v něm především o vytváření atmosféry. Tón příběhu určují především momentální pocity a nálada dvou mladíků. Victor (
Eliott Paquet) a Rainer (
Dominik Wojcik) se pohybují spolu s proudem svého (ne)vědomí, které přeskakuje z jedné věci na druhou. Vzpomínky, sny, útržky poezie, mentální obrazy, fragmenty náhle ukončených promluv se organicky přetavují z jednoho do druhého. Neulpívají, nestagnují, zdánlivě se točí v kruhu, ale stále stoupají po spirále hledání. Hledání něčeho, o čem sami zatím netuší, co by to mohlo být, ale jasně vědí, že až danou věc uvidí, poznají ji. Jejich přelétavost neznamená, že by je jednotlivé vjemy hluboce nezasahovaly a nedrásaly. To, že zatím nenacházejí, co hledají, v nich probouzí občasné záchvaty beznaděje a slepého vzteku. Jejich radikální skepse leckdy hraničí s anarchismem a téměř romantickou rozervaností. Způsob, jakým spolu mluví, jakým pronášejí útržky vět a frázují rozhovory, jak jednají, osciluje od rozmarné náladovosti až po snobské pózy a nevyzpytatelné pohnutí. Jsou to svým způsobem typičtí teenageři.
Režisérka podotýká, že se snažila zachytit výpověď další generace, která sama sebe považuje za ztracenou. Spíše než k termínu Gertrudy Steinové a spisovatelům, kteří na vlastní kůži zažili první světovou válku, odkazuje k francouzským prokletým básníkům. S těmi se stereotypně pojí obraz bohémů v alkoholovém či drogovém opojení, kteří ve svém dekadentním životním postoji opovrhují společností jako takovou. A právě taková zjednodušená charakteristika by se s trochou nadsázky dala uplatnit i na postavy Victora a Rainera.
To, co dělá ze snímku
Hélény Klotz zneklidňující záležitost, jsou právě přesahy, které naznačují, že zobecnění není funkčním měřítkem. Obzvlášť Rainerova recitace Rimbaudova
Spáče v úvalu je v tomto ohledu velmi sugestivní. Aktualizace tohoto tématu je pak patrná ve filmové hudbě, kterou složil
Ulysse Klotz. Všudypřítomná, takřka agresivní hudba koresponduje s dnešní společností, která je zvyklá být zahlcená zvukem. Hudba, kterou můžeme slyšet ze sluchátek jen my, je způsob, jak se částečně izolovat od světa, dát mu jiný nádech.
Dva chlapci na prahu dospělosti se ocitají v situaci, z níž mají intenzivní dojem definitivního rozpadu řádu světa tak, jak ho znali. Závěrečná sekvence v lese znamená naději, že chaos se dá přetvořit v řád a že entropie je redukovatelná. V tomto konkrétním případě je nejdůležitější nalézt společného jmenovatele, určitý svorník, který spojí zdánlivě nesouvislé. V
Atomic age plní tuto roli přátelství. Victor a Rainer se navzájem přitahují a v určitém bodě zase odpuzují, jako kdyby mezi nimi existovala neviditelná zóna, která je vábí, ale jakmile se v ní ocitnou, začnou se od sebe vzdalovat. Až mimo město, v končící noci a nastávajícím ránu dokážou dosud nepřekročené pásmo prolomit.
Na jejich závěrečné cestě lesem působí jako dvě neklidné duše, které našli spásu a mohou konečně jít. Už to nejsou ti rozhněvaní mladí muži, jež se bezcílně potulují nocí, unudění a hledající vzrušení. V průběhu filmu začínají zpoza jejich nasazených masek vystupovat zasuté bolesti a obavy. To přidává jejich postavám na plastičnosti. Jakkoli by se mohlo zdát, že konec příběhu směřuje k rozvinutí jejich přátelství do milenecké roviny, spíše než o gay tematiku jde v tomto příběhu o odhalování vnitřních emocionálních stavů. Povaha sexuality tu není ani tak fyzická jako duševní. Victor i Rainer v sobě nesou stopy mytických androgynních bytostí. Ani jeden z nich není úplný a oba to cítí. Právě v tom spočívá jejich hledání, ačkoli si to sami zatím uvědomují jen velmi matně. Jednají v duchu platónovského podobenství o androgynních bytostech, které byly bohy rozetnuty na dvě části, odsouzeny k celoživotnímu hledání ztracené poloviny a přeneseně přirozenosti, snad lásky. Fakt, že oba hrdinové jsou stejného pohlaví, je víceméně podružný.
Atomic age vyčnívá mezi ostatními filmovými generačními výpověďmi, především potemnělou vizualitou, přeludnými obrazy, ale i tím, jak je jemný, nevtíravý. Budí dojem, že za obyčejným příběhem jedné cesty pařížskou nocí v téměř maupassantovském duchu, stojí silná potřeba se vyjádřit k několika současným problémům. Slovy autorky:
„Mládí je starší, než kolik je mu let. Stejně jako v životě i u Rainera a Victora cítíme ozvěnu příběhu 20. století, který skrz ně prostupuje.“
Český trailer filmu Atomic Age