Znáte ty situace z hororů, kdy blonďatou naivku těsně před tím, než vypukne inferno, nějaká dobrá duše varuje, ať tam proboha neleze, a ona se přesto s úsměvem a neopodstatněným optimismem vrhne přímo do jámy lvové? Tak to je přesně tenhle případ. Přes četná varování spřízněných bytostí z anglosaských krajin jsem v snesitelnost Dávám tomu rok věřila, protože je to film od a) téměř neomylných Working Title (Notting Hill, Láska nebeská), který se odehrává v b) Londýně a jednu z hlavních rolí tu hraje talentovaná c) Rose Byrne. Mýlit se je lidské. Ale pocit je to vskutku ďábelský. My romantici už pěkných pár let víme, že náš oblíbený žánr romantické komedie schází na úbytě. A těch příslovečných sedm hubených let začíná být k nesnesení. Hledáme tedy útočiště v říši černobílých screwballů, postopadesáté slzíme nad genialitou deset let staré Curtisovy Lásky nebeské a citujeme hlášky z Pretty Woman. V mezidobí stále doufáme, že se urodí alespoň výtečná romantická indie (500 dní se Summer), allenovka (Půlnoc v Paříži), láska s příměsí sci-fi (Správci osudu) nebo prachobyčejná akční komedie s milostným prvkem (Tohle je válka!). Zoufalí jedinci vezmou zavděk i nějakou tou umělohmotnou romantikou s Katherine Heigl. Ale čistá a povedená romantická komedie začíná připomínat Yettiho: všichni o ní mluví, ale už dlouho ji nikdo neviděl. Když se zadrhne hollywoodská továrna na cukrkandl, vždycky tu bývala spolehlivá britská záloha: suchý humor, mokrá košile Colina Firtha a povědomé logo Working Title. Nestřílejte mne jako posla špatných zpráv, ale bohužel je načase odepsat další jistotu. Romantické komedie většinou končí svatbou. Tahle antiromantická nekomedie svatbou začíná. Dávám tomu rok je příběhem dvou lidí, u nichž už v den jejich opulentní svatby nechápete, proč se proboha berou. Ona má upjatou rodinu, on nesnesitelného kamaráda, který dává slovu trapnost nový rozměr. On je protloukající se spisovatel, co se válí na gauči (nesnesitelný Rafe Spall), ona povrchní kariéristka v tupém světě powerpointových prezentací. Vůbec se k sobě nehodí, vzájemnou lásku z nich necítíte ani omylem, ale jsou sobě i svému okolí odhodláni dokázat, že protiklady se přitahují. A vydržet spolu ten kýžený rok. Věci se začnou komplikovat, když se do jeho života vrátí jeho bývalá láska odkudsi z Charitastánu (Anna Faris obsazená jako chudinka z neziskového sektoru) a do jejího života přicválá princ na bílém koni alias dědic továrny na rozpouštědla (Australan Simon Baker a jeho vojenské manévry s holubicí patří k nemnoha snesitelným prvkům filmu). Jedno se ale musí Danu Mazerovi, dlouholetému parťákovi Sachy Barona Cohena, nechat. Jeho kousek je rozhodně unikátní. Nepamatuji si žádný film, kde by byla taková koncentrace nesympatických postav na metr čtvereční. Nevybavuji si tak anti-britský film, kde dokonce i Londýn vypadá jen jako neživotná kulisa. Režisér v rozhovorech prozradil, že chtěl do romantického žánru vnést trochu reality (čti = košilaté vtipy o babiččině přirození, nepovedené pokusy o trojku, opakované sledování pornofotek před rodiči, nevěry, ponižování, nejtrapnější kamarád na světě). Výsledek představuje etalon zastydlého puberťáctví, dementní kombinaci prcičkové řachandy a přímého přenosu z laciné rozvodové poradny. Pokud je tohle jeho milostná realita, upřímnou soustrast. Lidsky chápu, že sdílené utrpení je poloviční utrpení, ale mám za to, že v civilizovaném světě tyhle věci řeší psychoanalytický gauč. Takhle si bohužel gauč dělá z nebohého publika. A s chutí po něm šlape. Zásadním problémem filmu je absolutní nepochopení žánru. Vůbec nevadí, když postavy v romanci mají svoje nedostatky (Pretty Woman) nebo naopak přebytky (Bridget Jones), že milostné vztahy nejsou dokonalé (Láska nebeská), dokonce i ten otravný kamarád může být pro další vývoj zásadní, jako třeba velšský spolubydlící Hugha Granta z Notting Hillu. Jenže romantická komedie vyžaduje kromě chemie mezi hlavními postavami to, aby alespoň některé postavy byly milé, bystré, zajímavé nebo zábavné. Zatímco v hororovém žánru může být nesympatičnost charakterů přidanou hodnotou (to jim patří, bastardům!), postavit romantickou komedii na otravnosti a bezmála boratovské divnosti se ještě nikomu nepovedlo. Něco je špatně, když si v půlce filmu uvědomíte, že by vás pranic nevzrušilo, kdyby jim u soudu místo rozvodu hrozila oprátka. Tenhle postřeh je empiricky ověřen: na projekci se po sobě nejprve diváci nechápavě rozhlíželi (Máňo, nejsme na špatném filmu?), po opakovaných vtipech začali kroutit hlavou (přítomní muži se vyčítavě obraceli na své partnerky) a ti bystřejší (a ti, kteří neslíbili recenzi) po půlhodině prchli ze sálu. Pravděpodobně vedle na Jurský park, protože více milostného napětí spatříte i mezi brachiosaury. A tyranosaurus ve zpětném zrcátku je taky docela švanda. Co se týče komediálních prvků, musím poctivě přiznat, že ve filmu jsou přesně dva funkční gagy. Při sledování ostatních komediálních scének (trapnost prodlužovaná do-ne-ko-neč-na) budete trpět zhruba jako publikum bizarních vachlerovských estrád na Českém lvu, s tím rozdílem, že vás nečeká lákavé brokolicové menu na vegetariánském rautu coby bolestné za utrpěnou újmu. Vůbec nejhorší je ale ten ideologický podtext, který z žen dělá slepice, z mužů slabochy a ze vztahů instantní polévku na jedno použití, která vlastně nikomu nechutná, ale nic jiného na skladě není. Scenáristé jim dali rok. Vy jim nedávejte ani minutu.

Originální trailer filmu Dávám tomu rok