První věc, co mě napadla, když jsem se znovu na horor Lesní duch podíval, byla, jaké je z tohoto filmu cítit nadšení a posedlost filmařinou. Během sledování filmu jsem se v této myšlence jen dále utvrzoval. Režisér a scenárista Sam Raimi měl pro svůj celovečerní debut jen velmi omezený rozpočet pohybující se zhruba mezi třemi až čtyřmi sty tisíci dolarů. I když je to na filmu znát, z jeho kvalit to nic neubírá, spíše naopak. Nedostatek financí tu tvůrčí tým vykompenzoval filmařskou vynalézavostí.
Děj filmu je velmi prostý. Skupinka mladých přátel si vyjede na výlet do lesní chaty. Pomocí tajuplné „knihy mrtvých“ probudí v okolním lese temné síly a démony, které mají sílu posednout živé. Tak se dá stručně dvěma větami charakterizovat hlavní zápletka filmu. Oč jednodušší je děj i scénář filmu, o to větší potěšení skýtá sledovatRaimiho režijní originalitu.Lesního ducha můžu bez nadsázky doporučit jako "učebnici" filmových postupů pro začátečníky. K celé škále filmových fines a jednoduchých, ale působivých triků se za chvíli dostanu.

Na úvod bych chtěl ještě říct pár slov k žánrovému zařazení filmu. Ten je obecně klasifikován jako horor s prvky tajemna a nadpřirozena. V dobovém kontextu hororové tematiky ho lze zařadit po bok snímku Poltergeist, který byl ale natočen až o rok později. Pozorný divák si ve filmu může všimnout také několika odkazů k dalším hororům, například k snímkům Carrie a Hory mají oči. Jméno hlavního hrdiny Ashe si zase Raimi vypůjčil ze Scottova Vetřelce. Nakolik Lesního ducha vnímáme jako hororový film, je subjektivní záležitostí každého diváka. Těžko říct, jak by na mě působil, kdybych ho mohl vidět v době vzniku na velkém plátně. Možná by má reakce na něj byla jiná. Dnes ve mně nevyvolává hrůzu a strach, ale přesto mě velmi baví. Ač se tento první díl Raimiho trilogie klasifikuje jako hrůzostrašný, lze v něm zatím jen v náznacích najít i stopy humoru, který pak s dalšími díly přibýval.

Nyní se zaměřím na to nejdůležitější u Lesního ducha, čímž je jeho filmařská stránka. Díky ní se tento film a Raimi sám nesmazatelně zapsali do historie. Sledovat jeho invenční režijní postupy skýtá nejen fanouškovi hororů ryzí kinematografickou radost. Jak jsem už naznačil, jde o typ filmu, pro který byl jeho omezený rozpočet spíše požehnáním než překážkou. Už od úvodních záběrů lze rozpoznat Raimiho režijní metodu. Jednoduše řečeno, v celém snímku principiálně snímá herce a scénu ze dvou pohledů, které neustále střídá. V prvním z nich sledujeme „obyčejným“ pohledem skupinku přátel, kterak se baví bezvýznamnými banalitami. V druhém pro změnu všechny protagonisty „oživlým“ pohledem lesa, jehož „duch“ tu je druhou hlavní postavou filmu.

A jakými prostředky se podařilo Raimimu les oživit? Pracuje tu s několika jednoduchými triky, které jsou ale ve výsledku velmi efektní. V první řadě to jsou pohyby kamery. Používá zde hodně převážně rychlých nájezdů a odjezdů, které sugestivně navozují pocit ohrožení neznámou silou. Kameru pro tento účel často upevňoval buď na prkno, s kterým někdo z členů štábu pobíhal po lese, nebo na motorku. Často snímá akci z neobvyklých pozic, hojně například z perspektivy několika centimetrů od povrchu země a také v neobvyklých úhlech. Je tu mnoho záběrů točených z podhledu, který zkresluje perspektivu. Všiml jsem si i jednoho extrémního podhledu a jednoho extrémního nadhledu s rafinovaným pootočením kamery pod „nepřirozeným“ úhlem. Také tu použil nadstandardní počet detailních záběrů, především očí. Slavnou, mimochodem ve filmu vůbec prvně se objevivší, scénu znásilnění jedné z hrdinek lesem, zahalil částečně do mlhy, aby zvýšil divákovu nejistotu a strach z „neviditelného“ útočníka.

Takto dokonale provedenou filmařskou stránku pak ještě umocňuje perfektně propracovaná střihová skladba snímku, na které se jako asistent střihu podílel i pozdější slavný režisér Joel Coen. Každý záběr a každý detail jsou tu promyšleně zakomponovány do celku snímku. Vedle vizuální stránky věnoval Raimi velkou pozornost také zvukové stopě. Zvuky „oživlého“ lesa doprovází celou škálou podivných, většinou disharmonických zvuků a také zkreslených „lesních“ hlasů. Hudební složka je tu pochopitelně minimalistická, dominují v ní smyčce, levné syntezátory a také si pamatuji na tříštivý zvuk činel.

Druhou kapitolu snímku tvoří scény s démony uvnitř chaty. Je obdivuhodné, že i s tak málo penězi na realizaci masek a gore efektů, vypadají démoni náležitě hnusně. Scény likvidace, zvláště pak rozpadu démonů mně evokovaly animované filmy Jana Švankmajera. Pro tyto scény Raimi použil a vymyslel tzv. „fake shemps“. Jde v podstatě o dubléry herců, kteří už nebyli přítomni natáčení. Takto si zde mimo jiné spolu s režisérem „zahráli“ vedle jeho hlavního herce Bruce Campbella i jeho bratři Ted a Ivan. V těchto pasážích si nešlo nevšimnout náznaků černého humoru, plynoucího z cynické jízlivosti démonů. Divák se může začít potutelně usmívat, když slyší démona prosit Ashe hlasem Lindy o slitování.

Celý film má i na svou krátkou stopáž spíše pozvolné tempo. To může zvláště v dnešní době vzbuzovat dojem, že je příliš „pomalý“. Jak jsem však uvedl výše, je kompozičně precizní. Poslední divoká kamerová jízda na konci jasně signalizuje, že „smrtelné zlo“ nebylo definitivně poraženo. Dá se říci, že v Lesním duchovi se Sam Raimi „našel”. Objevil v něm nosné téma a definoval jím svůj režijní styl, který potom rozvíjel v dalších dílech trilogie. Lesní duch, potažmo celá trilogie, tak může být právem považován za jeden z pilířů v hororovém žánru s nespočtem dalších přímých i nepřímých následovníků. Jako poslední zajímavost lze uvést známý fakt, že velkou „reklamu“ tomuto dílu udělala pochvalná slova literárního mistra hrůzy a napětí Stephena Kinga.

originální trailer filmu Lesní duch