Norské překvapení roku 2012 se jmenuje Kon-Tiki. Podle stejnojmenné knihy norského badatele a dobrodruha Thora Heyerdahla, která pojednává o nebezpečné výpravě na voru napříč Pacifikem, ho natočil norský režijní tandem Joachim Røninng a Espen Sandberg. Sám Heyerdahl, který svou cestu zaznamenal 16mm kamerou, získal v roce 1950 Oscara za nejlepší dokumentární film. Tajuplně znějící slovo Kon-Tiki označuje pojmenování boha slunce u starobylých Inků. Film popisuje expedici skupinky šesti nadšenců, kteří se pod Heyerdahlovým vedením rozhodnou v roce 1947 podniknout nebezpečnou plavbu z břehů Peru na Polynéské ostrovy. Heyerdahl byl přesvědčený, že obecně vžitá vědecká teorie o osídlení Polynésie je mylná. Chtěl dokázat, že tento vzdálený kout světa nebyl v předkolumbovských dobách osídlen domorodci z Asie, ale z Jižní Ameriky. Vyjel prakticky za stejných podmínek, za jakých se před 1500 lety plavili domorodci z Peru. Na voru z balsového dřeva, zpevněném pouze lany a s minimem moderní techniky, se vydal se svojí skupinou na plavbu, u které nikdo netušil, jak dopadne. U tohoto filmu je na tom divák tím lépe, čím méně o celé problematice ví. Pokud jste jako já dosud o tomto badateli a jeho výpravě neslyšeli, pak vás čeká nevšední výprava do neznáma. Pokud jeho osudy znáte, můžete si užívat atraktivní podívanou, která vám při některých scénách na otevřeném moři může evokovat například ZemeckisovaTrosečníka. Zatímco Hanksův trosečník se ocitnul ve své pozici dílem náhody, jeho norští předchůdci v čele s ústřední postavou Thora Heyerdahla byli všichni dobrodruhy od narození. Pål Sverre Hagen ho obdařil sympatickým zevnějškem a také umanutostí dosáhnout svého cíle za každou cenu, kterou disponoval jeho předobraz. Je tu vykreslen trochu jako takový civilnější Indiana Jones, kterého víc než školní učebny přitahovala daleká exotika a nebezpečí cest. Valná část příběhu se odehrává na moři a nutno uznat, že se tvůrcům podařilo vytěžit z atraktivity prostředí i dramatických osudů výpravy maximum. Musím ocenit kongeniální spojení obrazu a zvuku. Vizuální stránka filmu je opravdu úchvatná. Kameraman Geir Hartly Andreassen tu v detailech i rozmáchlých celcích zachytil nesmírnou rozlehlost oceánu, tajemnou krásu podmořského života i nesmlouvavou drsnost přírodních živlů. Je potřeba pochválit i zvukovou stránku filmu, ať už se jedná o celou škálu (pod)mořských zvuků a všudypřítomného šplouchání vln nebo o nenápadnou, ale nápaditou hudební kompozici Johana Söderkvista. V dramatických chvílích, v nichž může evokovat i slavný Williamsův „žraločí“ hudební motiv ze Spielbergových Čelistí, dokáže být patřičně nervydrásající, aby pak vygradovala s nečekanou silou. V několika málo přece jen statičtějších scénách, kdy kamera snímá tváře členů posádky, zase divák okusí rodící se „ponorkovou nemoc“ šestičlenné posádky voru, doplněné ještě o papouška a kraba. Hlavním lákadlem filmu jsou pochopitelně především dramatické momenty, kterých je tu naštěstí dost. Právě zmíněný papoušek v nich také sehraje svou roli. Scény na voru se skutečně natáčely na otevřeném oceánu, což jen zesílilo jejich autenticitu. Několik trikových záběrů tu také spatříme, aniž by tím ale narušili dojem celistvosti filmu. Ten proto nepůsobí oním „umělým“ dojmem, který vzbuzují hollywoodské trháky s bombastickým rozpočtem a přehršlí digitálních triků. Ač se dosud jedná o nejnákladnější norskou produkci, je rozpočet filmu (zhruba 16 a půl milionu dolarů) ve srovnání s nimi velmi skromný. Kon-Tiki tak ve výsledku působí příjemně starosvětsky, přesto moderně. Ze všech těch atraktivních scenérií a dramatických příhod, která spolu šestice mužů na voru uprostřed nekonečně působícího oceánu zažila, mě však nejvíce zaujal jeden pozoruhodný, paradoxně právě trikový, velkolepě vypadající záběr. Na tuto pozemskou odyseu nahlédl z kosmické perspektivy a tím dodal příběhu univerzální platnost s až existenciálním přesahem. Vzbuzuje myšlenku, že v nekonečnosti vesmíru může působit lidské snažení nicotně, v našem světě však člověka žene kupředu právě ono překonávání hranic zdánlivě nemožného. Druhým momentem, který mě osobně zasáhl a přesvědčil o tom, že nejde jen o poutavý cestopisný a dobrodružný film, ale i o civilní lidský příběh, byla působivá pointa, kterou si tvůrci připravili v úvodu filmu, doznívající ještě po jeho skončení. Kon-Tiki nemám v zásadě co vytknout, snad jen menší spád v oněch několika statičtějších scénách na voru. Technicky je to profesionálně zvládnutý film, který funguje jak v intencích dobrodružného žánru, tak i v platnosti myšlenek, které v sobě nese. Film slavil obrovské úspěchy v rodném Norsku a upozornil na sebe i v zahraničí a jen těsně mu unikl Zlatý Globus a Oscar v kategorii nejlepší cizojazyčný film, který v obou případech uzmula Hanekeho Láska. Rozhodně však dává tušit, že o režisérské dvojici Joachim Røninng a Espen Sandberg v budoucnu ještě uslyšíme. U nás byl Kon-Tiki zatím uveden pouze na letošním Febiofestu v sekci pocta Jeremy Thomasovi, který byl jedním z producentů filmu.
Originální trailer filmu Kon-Tiki