Muzika téměř po všech stránkách splňuje standardy dobrého evropského filmu, který není ostuda vyslat na zahraniční festival. Je však mezi slepými pouze jednookým králem, a to především proto, že se neumí rozhodnout, o čem chce vlastně být.
Málokdo by při výčtu nejlepších slovenských porevolučních filmů zapomněl na Muziku. Hořká komedie z normalizačního Slovenska vyhrála v roce 2008 celkem sedm slovenských filmových cen Slnko v sieti včetně těch za nejlepší film, režii, scénář nebo herce v hlavní roli a pro řadu fanoušků i kritiků představovala znamení příchodu nového slovenského filmu.
Muzika si od publika vysloužila přezdívku “slovenské Pelíšky”. Ačkoliv je film Juraje Nvoty o poznání depresivnější než Hřebejkova komedie, která je navíc spíše povedeným sledem legračních scének než o čemkoliv vypovídajícím snímkem, je to právě trpký ironický tón legračních dialogů a scénkovitost, které
Pelíšky připomínají a dělají z
Muziky divácky vděčný film.
“Protiprávne, protiprávne, já ti dám protiprávne, ty si protiprávny, ale už dlho nebudeš, “ haleká na rozhořčenou máničku v brýlích esenbák a strká ji do policejního auta kdesi na slovenském maloměstě. V zapadákově, kde se všichni znají, bydlí i dělník z vodárny Martin Junec. Má krásnou ženu, ale bydlí s ní v domě jejích rodičů. Tchán mu připravuje rozpis dnů, kdy jeho žena vlivem měsíce není nervózní, dobře spí a Martin se tak může v noci věnovat ženě, tchýně jej nepokrytě nesnáší a všichni vědí o každém jeho kroku. V domě bydlí také švagr, místní vtipálek, co pije, protože ho ženy nechtějí. (
“Keby si neslopal, chceli by tě..” “ To áno. Včera jsem neslopal celý deň. A čo? Nič.”)
Únik z dnů strávených ve vodárně nebo doma s nervózní těhotnou ženou je pro Martina saxofon, který dostane za pětistovku hned v úvodní scéně, a od té doby na něj hraje v práci, doma i bratranci na svatbě. Tam si jej všimne Hruškovič (Jan Budař), donchuán s kotletami a elvisovským účesem, muzikant a hochštapler, který Martina přesvědčí, že by měli založit kapelu. Možnost vydělat si peníze a kdykoliv se dostat z domu se zdá být přesně tím, co potřebuje čerstvý zoufale znuděný tatínek, který se ještě k tomu zamiloval do místní zlobivé holky a podvádí s ní svoji ženu.
Potíž s
Muzikou je v tom, že se snaží reflektovat dobu. Režisér Nvota chtěl podle svých slov udělat film o socialistickém Slovensku, kterému by rozuměli i ti, kteří se narodili až po revoluci, a vpašoval tak do něj několik až příliš typických narážek na tehdejší poměry. V obchodě nemají banány, esenbáci si dovolují na máničky a aby Martinova kapela uspěla, musí předstírat zálibu v budovatelských a sovětských písních. Příběh o nudě, bezvýchodnosti a špatných životních rozhodnutích by se ale mohl odehrávat kdykoliv jindy a kdekoliv jinde.
Muzika nejlépe funguje jako film o mladíkovi, který se snaží vyrovnat s tím, že jeho život se skládá ze samých zklamání a nudy, a tak bere, co mu kdo nabídne (Hruškovič kapelu, Anča Přepychová milostná dobrodružství). Není jako iniciativní Hruškovič, snažící se ze všeho něco vytěžit, ani jako jeho švagr, který rezignoval a slope. Je jako většina lidí, a proto tempo snímku udávají nejen jednotlivé, dobře vypointované scény, ale fakt, že člověka zajímá, s jakou ze všech peripetií Martin vyjde. Juraj Nvota je navíc režisér, který umí výborně vybírat i vést herce a nejenom Luboš Kostolný v titulní roli je nadprůměrně dobrý a přirozený. Děj navíc rozmělňují snové momenty a scény s vyloženě absurdním humorem s lehkostí, která je vlastní jen málu slovenských (i českých) filmů.
Problematický nicméně zůstává způsob, jakým se Nvota ve filmu vyrovnává s komunistickým režimem. Spíše než skutečné zobrazení života v marasmu socialismu mu vychází docela působivý film o zmateném mladíkovi, ve kterém momenty narážející na specifika doby místy fungují jako vtipy, a místy jako exotické koření. Leckdo by tak režiséra mohl nařknout z toho, že je jeho film vykalkulovaný. Sám Nvota v jednom z rozhovorů prohlásil, že mu šlo o to, aby z původní povídky Petera Pišťáneka vydoloval něco současného. Člověk by skoro řekl, že se do toho pustil tak pečlivě, až zapomněl na původní záměr natočit film o socialistickém Slovensku. A nechtěně jej tak zbanalizoval.
Muzika není špatný film. Právem se o ní mluví jako o jednom z těch nejlepších současných slovenských filmů, na skutečný poprask v lehce zatuchlé slovenské kinematografii se ale ještě bude čekat.
Muzika jako by naznačila cestu.