Jennifer Lawrence (Terapie láskou) Jennifer Lawrence je také hereckým objevem poslední doby. Od nezávislého dramatu Do morku kosti z roku 2010 (za nějž byla také nominována na Oscara) se nyní vyšvihla na post jedné z nejžádanějších hereček současnosti teprve ve svých dvaadvaceti letech – za což může hlavně mezinárodní úspěch teenagerského hitu Hunger Games, kde ztvárnila hlavní postavu Katniss Everdeen. V nejnovějším režijním počinu Davida O. Russella si však již s jistotou jde pro další cenu, a tentokrát má mnohem více šancí na vítězství než minule. Za svůj výkon neurotické Tiffany, jež se zamiluje do podobně „narušeného“ Pata, byla už oceněna asociací herců (jejichž většina zasedá právě v Akademii) a také Zlatým Glóbem za nejlepší výkon v komedii. Jedinečným způsobem dokázala zachytit neuvěřitelně pesimistickou postavu, která si však najde divácké sympatie, a zároveň se velmi dobře doplňuje se svým hereckým partnerem (a to nejen tanečně). Uvidíme, zda jí tentokrát bude přát štěstí – ve srovnání s předešlou kandidátkou je to opravdu „padesát na padesát“.
Emmanuelle Riva (Láska) Jen stěží se dá uvěřit, že se jedná o teprve první „velkou“ nominaci této výborné francouzské filmové a televizní herečky. Pamatovat si ji diváci mohou zejména z jednoho z klasických děl francouzské nové vlny Hirošima, má láska Alaina Resnaise, kde ztvárnila hlavní roli. Nyní ve svých pětaosmdesáti letech si jí rakouský režisér Michael Haneke vybral do svého krutého snímku s jednoduchým označením Láska, jenž se zabývá pokročilým vztahem dvou starých lidí na sklonku života. Syrový a zároveň významově velmi banální snímek sbírá po světě jednu cenu za druhou, tak je se stoprocentní jistotou zřejmé, že stejně jako loňský Rozchod Nadera a Simin, získá Oscara za neanglicky mluvený film. Zda svou nominaci promění i Emmanuelle Riva, nejstarší herečka ve své kategorii vůbec, je zatím otázkou. Její minimalistický a smířlivý výkon Anne, ženy zasažené mozkovou mrtvicí, o níž se až do nevyhnutelného konce stará její manžel, nedávno získal britskou cenu BAFTA. Šancím na vítězství může hrát do karet jak věk, tak zmíněné ocenění, tak bude zajímavé sledovat, zda Akademie upřednostní spíše netradiční volbu před dvěma jasnými favoritkami. Určitě by to bylo nečekané překvapení.
Quvenzhané Wallis (Divoká stvoření jižních krajin) Tohle moc lidí nečekalo. Spousta z nás předpokládala, že se v kategorii dostane na osvědčená jména jako Helen Mirren (Hitchcock) nebo Judi Dench (Báječný hotel Marigold / Skyfall), ale ne na začínající neherečku, které je teprve pouhých osm let. Všeobecná přízeň Akademie nezávislému snímku Divoká stvoření jižních krajin je docela obdivuhodná – toto nenápadné drama nominovala ještě v dalších třech kategoriích, včetně nejlepšího filmu, režie a adaptovaného scénáře. Benh Zeitlin natočil na jednu stranu fantaskní, a na druhou syrově realistický příběh o životě chudých vesničanů v Jižní Louisianě, kde prostředí, v němž se postavy pohybují, vypadá jako postapokalyptická krajina. Quvenzhané zde ztvárňuje šestiletou živelnou Hushpuppy, která se musí vypořádávat s každodenním životem v bídě a také s umírajícím otcem. Nominace této nejmladší herečky v historii Oscarů můžeme brát spíše jako zpestření ženské herecké kategorie a zároveň poctu než jako reálnou šanci na vítězství. Akademie potřebovala ukázat, že nepřehlíží i neokoukané nové talenty.
Naomi Watts (Nic nás nerozdělí) Letos jednoznačný outsider ženské herecké kategorie. Ne že by Naomi Watts byla špatná herečka nebo by nepřesvědčivě zahrála roli bezmocné matky, která během tsunami ztratí rodinu, její nominace však z hlediska síly předchozích kandidátek vyznívá poněkud do počtu. Přitom se jedná o její již druhou nominaci na Oscara – poprvé se o sošku pokoušela v roce 2003 za drama 21 gramů, ale tam jí to o fous vyfoukla Charlize Theron jako Zrůda. Výkon v katastrofickém snímku Nic nás nerozdělí o následcích ničivého tsunami, jež udeřilo v roce 2004 v Indickém oceánu, je sice nepříjemně sugestivní a emotivní, ale vzhledem k přednostem hereckých kolegyní (Zlaté Glóby, netradiční věk...) Oscarem takřka neocenitelný. Stejně jako přesvědčivě zrežírovaný snímek španělského režiséra Juana Antonia Bayony, který je až příliš kýčovitý a prvoplánově dojímavý na to, aby byl vůbec nominován.
Šance podle filmserveru: