Hrozba neonacistických hnutí je v Evropě bohužel pořád dost velká a závažná. Při zvětšujících se sociálních nejistotách tíhnou někteří nejen mladí lidé právě k těmto uskupením, která jim zdánlivě nabízí jednoduché východisko z nepovedeného života. Že to ale není tak úplně pravda se snaží ukázat tvůrci německého dramatu Bojovnice. Jeho hlavní hrdinkou je dvacetiletá Marisa, která nenávidí cizince, Židy, armádu, zkrátka kohokoli, kdo podle ní může za úpadek její vlasti. Schází se se skupinkou neonacistů, pije, bojuje a samozřejmostí jsou i tetování s fašistickými motivy. Jejími zdánlivě pevně nastavenými životními hodnotami otřese setkání s afghánským mladíkem, kterého by přes rasový původ měla nenávidět. Ač si to myslí, začne k němu pociťovat zvláštní sympatie. Tím pádem prohlédne a uvědomí si, že teorie, kterou vyznává, je naprosto nesmyslná. Když proto poznává novou členku bandy, čtrnáctiletou Svenju, musí se pokusit něco udělat. Je obrovská škoda, že tak problematické a palčivé téma je zde podáno zbytečně složitě. Režírující David Wnendt se soustředí na příliš mnoho motivů a celkový dojem tak logicky není takový, jaký by měl být. Kdyby totiž sledoval pouze proměnu mladé neonacistky, kterou nechtěně spustí mladý Afghánec, mohlo jít o silné drama. Takhle se divácká pozornost nesmyslně tříští ještě do pozorování osudů naivní dívky, která neví, co se sebou, tak vstoupí do podivné kasty. A opravdu to mrzí, neboť díky tomu působí příběh více předvídatelně, než by bylo zdrávo. Wnendt si navíc dokáže diváka získat bez větších problémů a díky použité ruční kameře se postavám dostanete hodně pod kůži. Správně neuhne ani před nesmyslným násilím, které lemuje život podobných skupin. Ukazuje ho v celé jeho obludnosti a totální zbytečnosti a bravurně znázorňuje, že slouží pouze k eskalaci neklidu ve společnosti a rozdmýchávání už tak velkého všudypřítomného pocitu strachu. V těchto scénách je skvěle vidět, na jaké primitivní bázi jsou podobné ideologii založeny. Tvůrce vsadil i na u nás totálně neznámé herce, kteří dokreslují pocit autenticity. Alina Levshin je civilní a strašlivě uvěřitelná, až z toho místy mrazí. Taktéž Jella Haase je vynikající a bravurně zvládla všechny aspekty své postavy. Potřebná chemie mezi oběma herečkami funguje na výbornou a obě ze svých možností těží úplné maximum. To se vlastně dá říci o všech vybraných představitelích, kteří sice splňují běžnou představu o vzhledu neonacistů a tetování, svaly, vulgární mluva a jednodušší uvažování jsou u nich na denním pořádku, na druhou stranu to zas tak daleko od pravdy asi není. Po této stránce není Bojovnici co vytknout a působí hodně silně. O to víc mrzí, že selhává lehce režijně, neboť tempo rozhodně není nikterak strhující a zejména v první polovině až povážlivě drhne, což je ale do značné míry zapříčiněno zmiňovaným velkým množstvím charakterů, na něž je soustředěna pozornost. Po pozvolném začátku ale snímek dostane rychlý spád a vše začne spět k nevyhnutelnému finále, které sice nemá tak silný dopad, jak bylo zřejmě zamýšleno, ale v klidu vás rozhodně nenechá. Bojovnice je příkladem filmu, který má svůj smysl a nabízí společenský přesah. Vidět by ho tak mělo co nejvíce lidí, protože téma, které řeší, je bohužel stále aktuální a nadčasové. Z toho důvodu by asi bylo lepší, kdyby jeho tvůrci zvolili jednodušší přístup a závažný příběh vyprávěli přímočaře a trošku divácky přístupněji, než se to nakonec povedlo. Ve výsledku tak pro něho platí otřepaná fráze o tom, že méně je někdy více.

Český trailer filmu Bojovnice