Režijní debut Bradleyho Parkera selhává hned v několika ohledech. Přitom se na scénáři i na produkci podílel Oren Peli, který před lety zabodoval s pseudodokumentární duchařinou Paranormal Activity. Spojení Orena Peliho s opuštěnou Pripjatí již od začátku napovídalo, kudy se bude film ubírat. Liduprázdné město, parta hloupých Amíků s videokamerou a něco málo přízraků. Mohla to být alespoň atmosférická žánrovka se spoustou lekaček. Ale i tady Černobylské deníky neuspěly. Expozice je nepřiměřeně dlouhá. Dobrých šedesát minut se neděje vůbec nic a to, co se odehrává po zbytek filmu, slabou úvodní hodinu nenapraví. Parta Amíků obráží evropské metropole, aby mohla nakonec zamířit na exotický východ. Na Ukrajině je úlisný průvodce v teplákové soupravě neváhá za menší úplatek dovézt ve své kraksně do zakázané zóny – do Pripjati, městečka, které obývali pracovníci nedaleké černobylské elektrárny. Pripjať byla po neblaze proslulé nehodě jaderného reaktoru vybydlena a stalo se z ní asi nejslavnější město duchů na světě. Prostě ideální místo, kam vzít senzacechtivé americké turisty. A jakmile se setmí, začne se i ve dne děsivá Pripjať měnit... a auto ne a ne nastartovat. Nejenže zdivočelá zvěř zavětřila čerstvé maso, ale navíc za sebou jaderná katastrofa nechala nepěkné pozůstatky ve formě znetvořených bytostí. Schválně, kdo vyvázne živý? Pseudodokumentární estetika se zde střídá s dokonalým kontinuitním střihem, což značně narušuje zdání „opravdovosti“, kterým šokovala Záhada Blair Witch nebo Peliho Paranormal Activity. Kamera se netřese, jízdy jsou krásně čisté a plynulé. Až téměř po hodině se dočkáme lehkého třesu a kamery jako by se chopila některá z postav. V tu chvíli si tvůrci začínají vynahrazovat předchozí deficit a téměř do konce filmu sebou kamera šije jako zběsilá a vidět není vůbec nic. Navíc filmaři nerezignují ani v tomto okamžiku na atmosférotvorné postupy klasického filmu. Ty pseudodokumentární spíše umocňují subjektivní stavy všech postav, protože se objevují i ve chvílích, kdy evidentně žádná postava-kameraman ve scéně není. Obecně jsou postavy v Černobylských denících neuvěřitelně hloupé a jejich motivace se zkrátka nedají rozklíčovat. Samozřejmě, že hororové konvence jsou neúprosné, co se týče „zkoumání podivných zvuků ve tmě“, ale opravdu je nutné začít lozit po těch nejzastrčenějších koutech mrtvého města? Hrdinové se také mohli vydat pěšky k vojenské hlídce, ale to by asi nebyl adrenalin, bloumat někde po lesích (Daniel Myrick by asi nesouhlasil, ale ten si své už natočil). A navíc americké mládeži slouží mobily primárně pro natáčení videí... Žádná z postav vám navíc k srdci určitě nepřiroste, dokonce se několikrát přistihnete, že jim opravdu přejete bolestivý konec, kterému chcete zvráceně přihlížet. Divá zvěř z „červeného lesa“ se zdá totiž pořádně nenažraná. Díky rozumné stopáži pravděpodobně do konce vydržíte. Až se ve tmě rozlehne poslední výkřik, tak se zřejmě neubráníte dojmu, že jste promrhali čas i peníze. Černobylské deníky nezachrání ani nehybné malé holčičky zjevující se uprostřed noci. Tento film by mohla maximálně používat některá pokroková cestovka k propagaci zájezdů do Pripjati. Skalní hororoví fanoušci jej znuděně zhlédnou z povinnosti, ostatní nechť nemarní čas. P. S.: Ale ať skončíme pozitivně... Filmová Pripjať, která byla pro film uměle vytvořena, vypadá naprosto fantasticky, ruské kolo, opuštěná autíčka z autodromu a bytové jednotky zející prázdnotou jsou opravdu precizní.

Trailer k filmu Černobylské deníky