Stáří nebývá jen moudré a vyrovnané, ale také pošetilé a umanuté, když začíná posunutě vnímat své šance, když ztrácí smysl pro uměřenost pohnutek i jednání. V případě bývalého středoškolského profesora ve filmu Vrásky z lásky navíc přistupují zdravotní problémy i pocit peskování, který zažívá v rodině svého syna - a "odvděčuje se" naschvály. Hned na počátku nás určitě osloví působivá, melancholií prosycená scéna, když si v notýsku odškrtává telefonní spojení i jména těch, kteří už odešli na protější břeh. Chvíli trvá, než si vybaví herečku, s níž se kdysi dávno setkal, ale od té doby ji už nespatřil ani o ní neslyšel. Díky shodě šťastných náhod ji vypátrá ve vzdáleném domově důchodců a rozjede se za ní. Scenárista Marek Epstein nejprve příběh rozvíjí ve dvou samostatných dějových rovinách, oba protagonisty zprvu zachycuje každého odděleně, než dojde k jejich setkání a společné cestě za naplněním hereččiny údajné šance znovu se prosadit. Filmaři ji pozvali do Prahy na konkurs. Dlužno dodat, že ponižujícím výběrem vhodného uchazeče, možná i zásluhou inscenačního ztvárnění, které Jiří Strach rozkmitnul od verbálního humoru k ubližujícímu nátlaku, celé vyprávění vrcholí - avšak Epstein od něho jakoby bezradně odstupuje, jako kdyby si s ním nevěděl rady. Takový emotivně silný okamžik se rozplývá do ztracena, nahrazen tupými žertovnými klišé ve stylu televizní seriálové zpotvořeniny Život je ples. Epstein se jako scenárista zřejmě vyčerpává: zaujme několika blýskavými nápady, které však vzápětí uzavře do rozbředlých bezpohlavních schémat, připomenu aspoň scénu zprvu matoucího pohřbu, téma oční vady, o níž netušíme, zda neblahé následky nastaly vinou neúspěšné operace, nebo naopak pro absenci zásahu, a zejména pak teatrálně rozehrané finále celého příběhu. Nepomohla ani účast dvou předních hvězd, které se po čtyřech desetiletích opět sešly - Radka Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové. Jenže oba spoléhají, bohužel s režisérovým požehnáním, jak plyne ze staticky škobrtavého vypravěčského uchopení, na mnohdy vyšumělá klišé, uplatnitelná spíše v nenáročné televizní historce, nežli ve zpytavé tragikomedii určené pro kina. Bravurního vyhmátnutí nejzazších zákrutů lidských povah, jak to předvedli v legendárním Uchu, se samozřejmě nedočkáme. U Brzobohatého vnímám hlavně rozplizlou bezbarvost v přístupu ke svému někdy až dětinsky tvrdohlavému hrdinovi, neschopnou rozkrýt jeho duši - jeho kresebná jednostrunnost vynikne ještě názorněji při srovnání s takovými filmy jako Horký vzduch, Směšný pán nebo Babí léto, které téma stáří postihly daleko mnohotvárněji. Jakoby dýchavičná, monotónně pronášená mluva (nic proti ní, kdyby byla významotvorně zužitkována) je přitom zbavená hlubšího dramatického spáru. Jiřina Bohdalová se svou hrdinku naopak snaží oživit rádoby diblíkovský rozměr, který i ve stáří provázel mnohé její postavy, avšak zde ho vnímám jako rozpačitý posun k lacinému žertéřství. Její nepoddajná vitalita působí starosti jak správě domova důchodců, tak ostatním ubytovaným staříčkům a stařenkám, vyznívá jako hodně chtěná, stačí upozornit na spřádání mordýřských podezření nebo nácvik hudební produkce. Tady Bohdalová snad podlehla klamnému dojmu, že účinkuje v pokračování patlavého cyklu Ach, ty vraždy!. Pokud něco v tomto filmu selhává, jsou to právě tyto okamžiky, nezvládnuté scenáristicky ani režijně. Zejména pak režijně. Oproti šantánově přemrštěné Bohdalové bych vyzdvihl mistrně zahranou epizodu sešlé paní, hrdinčiny spolubydlící, bezradně propadající do demence, jak ji úsporně, ale přitom velice intenzivně vyhmátla Jiřina Jirásková v přihrbené, šouravé chůzi i ve ztichlé, zpola udivené, zpola se vším smířené mluvě. Povážlivě promarněnou šancí je rovněž střední část příběhu, věnovaná strastiplnému putování obou protagonistů takříkajíc cestou necestou - pokradmu uzmutým vozidlem i v kamionu - vstříc pražské konkursní výzvě. Posmutnělý humor, opřený o občas pronesenou jedovatost či jiné moudro na téma lidského údělu, však tuto linii sotva povznese dál než k sestavě více či méně bizarních příhod, kdy si oba hrdinové až bolestně uvědomují bezmoci stáří. Jenže jeho obraz zůstává matný a mdlý, marně bychom očekávali sytost i naléhavost pohledu, dosažené ve výše zmíněných titulech. Vrásky z lásky se tak nejen dobromyslně zamýšlejí nad pošetilostmi stáří, ale směřují dál - prozkoumávají složitosti, vlekoucí se s péčí o staré lidi, ať již se jedná o péči rodinnou, nebo ústavní. Avšak výsledek toto všechno zplošťuje do polohy úsměvného, snadno stravitelného žánrového obrázku, který by se možná uplatnil v někdejších bakalářských historkách (což naznačuje i režisérův jakýchkoli ambic zbavený příklon k vyšumělé, výrazově zdevastované televizní poetice tímto směrem zacílené). Jako kdyby Jiří Strach netušil, že i v televizi vznikly pozoruhodné výpovědi ohledně stáří - stačí si vybavit Lásku jako trám, Romea a Julii na konci listopadu, Lístek do památníku, Tři na lavičce nebo Nezralé maliny. Co je navzdory žánrové, námětové i vypravěčské různorodosti spojuje? Nepitvořily se ani nehledaly mámivou výjimečnost, a proto dosáhly záviděníhodné autenticity. Toť vše.

Český trailer filmu Vrásky z lásky