Pomůže člověku ze životní mizérie, když se upne k duchovnu? Zvláště když není jisté, zda mimoňovitý soused je skutečným guru... Bohdan Sláma uvádí do kin svůj nový film Čtyři slunce.
Bohdan Sláma se vytrvale vrací k dysfunkčním rodinám na hraně chudoby i sociálního vyloučení, k outsiderům také toužícím po uznání a něze, k jedincům bolestně si uvědomujícím svou jinakost. Jeho filmy jako
Divoké včely,
Štěstí nebo
Venkovský učitel se zařadily mezi díla, která přesně postihují rostoucí sociální pnutí a hlavně přibližují různě posunutou, deformovanou mentalitu na okraji společnosti živořících lidí, jen obtížně se vyrovnávajících se svou situací.
Nejnověji to dokládá i snímek
Čtyři slunce, který se svými dlouhými, jakoby odosobněnými záběry blíží k sociologicky zacílenému průzkumu chování a jednání specifického vzorku venkovského obyvatelstva, jehož pracovní příležitosti jsou jednak omezené, jednak sotva povznášející. I tady
Bohdan Sláma zaujme vskutku intuitivní kresbou hrdinů ustavičně se potýkajících s hrozícím sociálním propadem - nejde jen o věčný nedostatek peněz, ale zejména o sotva definovatelný pocit podvědomé nespokojenosti, o pocit zmarnění a bezmoci, před nímž není úniku.
Člověk by chtěl žít lépe a smysluplněji, ale neumí to, nedokáže se k čemukoli takovému povznést. Ze zaměstnání propuštěný Jára (
Jaroslav Plesl) by rád uplatňoval rodinnou autoritu, jak se odráží třeba při budování zahrady, přímo překypuje dobrou snahou, ale přesto selhává jak ve vztahu k ženě, tak k dospívajícímu synovi (Marek Šácha), jenž se staví do mlčenlivé, ale o to silněji provokující opozice.
Jaroslav Plesl v tragikomickém naladění vyhmátl portrét intelektově nijak výbojného smolaře, jenž nikdy - obrazně řečeno - nepřekročí svůj stín. Jarda přitom není nikde zlehčován, je zpodobněn jako člověk hnětený svým bezprostředním okolím a jeho sotva dostačujícími podněty.
Plesl mu svou ztišenou, zpola omlouvavou mluvou přesvědčivě vtiskuje chvályhodné, byť ve výsledku často selhávající pohnutky, aniž by jej zbavil prostoduchosti a naivity, jak se prokáže zvláště při jednorázové výpravě do "velkého světa", do něhož vpadá zcela neznalý jeho nástrah.
Téma rezignace, ať již stahuje ke dnu (jako v případě "hulícího" pankáče Jerryho, jehož s důrazem na tupou vyprázdněnost mysli ztělesnil
Jiří Mádl), nebo naopak vede ke spoléhání na klamnou naději (Jardova citově vyšťavená žena, jíž zpodobnila
Aňa Geislerová, podlehne iluzornímu milostnému flirtu), se tu stává středobodem dění - a východisko nabízí jedině podivínský, dlouhovlasý vizionář Karel.
Tomu
Karel Roden vtiskl od vnějších efektů oproštěnou umanutost tak říkajíc prosťáčka božího, který nabízí blíže neupřesněnou "změnu". Zejména Jarda mu dlouho bezmezně podléhá, aniž je schopen posoudit, nakolik se doopravdy vyznačuje řekněme duchovní autenticitou. Je Karel, na první pohled obdařený nejspíše proutkařským nadáním (viz scénu s vhodným zasazováním stromku), skutečně tím, za něhož se považuje?
Sláma se tak žonglováním s Karlovým mimosmyslovým nadáním blíží k jinému obdobně zacílenému českému filmu
Dům pro dva, kde
Miloš Zábranský, opíraje se o obdobnou významovou nejednoznačnost, také zvažuje, nakolik takový člověk dokáže ovlivnit přízemně vedené existence svých bližních, a opakuje jeho omyly.
Snímek
Čtyři slunce - nazvaný tak podle výtvarných motivů skvoucích se na jednom plotu - by chtěl těžit z nejednoznačnosti jevů člověka přesahujících, avšak selhává právě pro svou místy až směšnou doslovnost, jak naznačuje rádoby poetická, symbolistní, ale přitom neobratně inscenovaná vize se synovým návratem ze zahrádkářského "záhrobí".
Čtyři slunce s občasným tragikomickým přechýlením vyprávějí o víře v něco, co nás přesahuje, aniž jsme ochotni připustit, že některé záležitosti se vymykají našemu myšlenkovému obzoru a jeho schématům - a nesplní naše prvoplánová očekávání. Proto selhává pokus Karla uvést do "tržního prostředí": jeho přednášku pro několik postarších zájemců v kterési venkovské hospodě narušují tamní štamgasti zajímající se jen o sportovní zápas vysílaný v televizi.
Ve
Čtyřech sluncích se režisér pokouší prolnout výmluvnou sociální drobnokresbu, podepřenou kameramansky všedním obrazem zvoleného prostředí (
Marek Diviš) i hudebním doprovodem Vypsané fixy, s duchovními přesahy nabízenými v poloze jakéhosi magického ozvláštnění. Jenže přepjatá, místy expresivní dikce jaksi nefunguje...
Český trailer filmu Čtyři slunce