Francouzská nová vlna navždy změnila světovou kinematografii. Ve své době byla neotřelá, originální a nabízela něco úplně nového. Jména Jean - Luc Godard a Francois Truffaut zná dodnes celý svět. Padesát let poté připravil debutující Emmanuel Laurent celovečerní dokument mapující okolnosti a události předcházející zrození legendárního hnutí. Nejvíce prostoru samozřejmě dostává vztah mezi otci zakladateli, ale dostane se i na další slavná jména. Představit dnešnímu divákovi takovou legendu, jakou bezesporu francouzská nová vlna je, není nic jednoduchého. Všechny tehdy inovativní a neobvyklé postupy natáčení a celý přístup k názoru na kinematografii už dnes skutečně nikoho nepřekvapí a mnoho neznalých diváků si určitě položí otázku: V čem je tedy tohle hnutí tak přelomové? V dokumentu Dva ve vlně se to samozřejmě částečně dozví, ale nevím, jestli má cenu si kvůli tomu z programu kin vybrat zrovna tenhle film. Oslím můstkem jsem se tedy přenesl k nejzásadnějšímu problému celého dokumentu. Pro koho vlastně je? Obávám se, že odpověď neznám. Člověk s hlubokým zájmem o historii filmu se tu nedozví nic, co by už předtím nevěděl. Mizivou výpovědní hodnotu bude mít film i pro diváka neznalého, protože množství jmen a informací, kterým ho režisér zahlcuje, je příliš velké a tudíž nevstřebatelné. V kterékoli filmové encyklopedii, případně slovníku se zájemce dozví totéž, navíc v přehlednější a jasnější formě. Laurent z průměru nevybočuje ani režijně. Rezignoval na nějaké netradiční postupy (což by v případě tohoto tématu mohlo zrovna fungovat) a natočil tak naprosto běžný dokument. Hlas v pozadí předčítá známá fakta, na plátně se v koláži objevují samotní představitelé nové vlny a prezentují své názory na film i život obecně. V některých momentech je jejich komentář doplněn o krátké ukázky z těch nejzásadnějších snímků. Nic víc tu skutečně neuvidíte. K nejzajímavějším okamžikům určitě patří archivní materiál zahrnující vzpomínání některých herců, kteří poodhalí zákulisí tehdejšího natáčení. Takových momentů je ale dost málo. Cestu, kterou mohl dokument jít, naznačuje až jeho úplný závěr. Zdánlivě nerozlučné přátelství dvou filmařů totiž po květnu 1968 dostalo první trhliny a skončilo de facto čistou nenávistí. V posledních zhruba dvaceti minutách tak Dva ve vlně získají nový rozměr, najednou je tu vtip, konflikt a divák se může jakoby zapojit do děje a pokusit se pochopit jednání obou zúčastněných. Škoda, že toto oživení přichází tak pozdě. Divák pak může jen litovat, že se Laurent nezaměřil spíš na rozchod obou filmařů a většinu času servíruje jen suchá fakta.

Podle distribučního listu má celým filmem provázet osmadvacetiletá vycházející hvězda francouzského filmu Isild Le Besco. Vězte ale, že její "provázení" spočívá v tom, že pouze obrací listy novin a snaží se zaujatě číst, co v nich stojí. Nic víc od ní nečekejte. Její úloha působí nepřirozeně a místy až otravně. Kdyby se celý dokument nesnažil tvářit až tak vážně a edukativně, mohl být fajn a vnést do problematiky francouzské nové vlny nějaké nové světlo. Takhle jde spíše o svědectví doby, ve které bylo možné (skoro) vše. A televizní obrazovka by tomu celému slušela víc.