Po dramatu Vaterland - Lovecký deník přichází David Jařab s druhým filmem nazvaným Hlava-ruce-srdce. Do obrazů vizuálně vytříbených, které v šerosvitných zátiších přibližují jak honosné měšťanské interiéry, tak rolnickou usedlost kdesi na Moravě, halí "ženské" hledání lásky i "mužskou" touhu po uchování stávajících poměrů, zajištěných okultními praktikami. Ovšem vyšetřování záhadného úmrtí vysoce postaveného důstojníka rakousko-uherské armády není posléze jádrem událostí, jakkoli se s hlavní hrdinkou, bývalou herečkou, ocitají v dočasném soužití jak účastník okultního spiknutí, tak vyšetřovatel. Oba posléze zbaveni veškerých jistot, případně i končetin, a v důsledku toho všeho též sexuální potence a soudného rozhodování. Režisér Jařab se z velkoměstských scenerií záhy přesouvá na osamělou venkovskou chalupu, kam se protagonistka přesouvá, aby se po skonu nevlastní sestry (zřejmě již ovdovělé, protože o otcově přítomnost nepadne jediná zmínka) ujala její dospívající dcery. A do dění vnikají okultní projevy, ať již dané samotným skutkem (rozporcování mrtvoly), nebo následnými projevy (paže ztracená během první světové války), spojené týmž rysem - také samostatná část těla, hlava, paže i pouhý prst, dokáže promluvit, dokonce samostatně myslet a diskutovat, případně se pohybovat. Nezáleží pak na tom, zda takto rozprávějí ostatky zesnulého důstojníka (mluvící hlava umístěná ve skleněném poklopu), nebo naopak k dosud žijícímu promlouvá jeho oddělená končetina. Do těchto surreálných událostí, prezentovaných zvážněle a bez jakékoli nadsázky, pak vstupuje sama hlasem nadaná příroda - dotazují se i zvířata (sova, lev) ve výrazně obskurním dohadování, kdo a za jakých okolností může být králem zvířat. Snímek nastoluje bizarnost jako důležitý významotvorný prvek, třeba chov drůbeže průběžně vybíjené nebo otěhotnění hlavní hrdinky skrze useknutý milencův prst, jenž spadne do vany během její koupele. Režisér modeluje svérázný, hypotetický časoprostor, v němž přestávají platit obvyklé zvyklosti, jakkoli se tomu reálnému vnějškově podobá. Vypomáhá si stylizacemi, například přesuny do různých měst naznačují jejich obrazy, válčení pak pohybová studie bodákových útoků na pozadí zvětšených map, které zaujímají celé pole záběru. Obrazy zůstávají statické, někdy se kamera pozvolna pohybuje, aby panoramovala zvolený výsek dějiště, obhlíží se hlavně po interiérovém zařízení ve ztemnělých místnostech. Jenže všechen tak pečlivě evokovaný svět je ve skutečnosti zmrtvělý, celé vyprávění se mění v pouhou hříčku bez smyslu, který by ji osvětloval. Podtrhuje to i herecké ztvárnění postav (Viktorie Čermáková, Roman Zach, Martin Finger, Ivana Uhlířová), které se pohybují jakoby loutkovitě, bez vlastní vůle. Jejich ztišená, bezpříznakově monotónní mluva vyvěrá jakoby z transu. (Jedině představitelé vedlejších postav - Jiří Schmitzer, Ondřej Vlach, Alois Švehlík - ztvárňují své obvyklé šaržovité figurky režisérem nijak korigované.) Jařab natočil film rádoby přemýšlivý a meditativní, rádoby znepokojivý, avšak dosáhl jedině vyprázdněné zdlouhavosti. Snímek jen stěží oslovuje, jakkoli nabízí několik záchytných bodů, ať již je to vizuální vytříbenost, různorodé okultní výstřednosti související se samostatnou existencí oddělených lidských částí či nápovědní texty, jako třeba dvakrát připomenuté (a poprvé nedokončené) pohádky o královských sourozencích, z nichž jeden se narodil se srdcem namísto mozku a druhý s mozkem namísto srdce.