Děj britského filmu vycházejícího z povídky irského autora George Moorea se odehrává v Dublinu na konci devatenáctého století, tedy v době, kdy na jedno pracovní místo připadalo sto vyhladovělých zájemců. Samotářský Albert Nobbs již dlouhá léta žije a spolehlivě pracuje v Morrisonově hotelu pro smetánku jako vrchní číšník. Neduživý chlapík ve středních letech z výplat a spropitného pečlivě spoří a úzkostlivě střeží každou penci a sní svůj sen o vlastním obchůdku s tabákem. Nic jiného ho nezajímá. Už jen několik měsíců a vyhlédnutý krámek bude jeho. Když mu však přísná majitelka hotelu, paní Baker, z úsporných důvodů do pokoje na jednu noc nastěhuje malíře Huberta Page, Albertův život se změní. Urostlý fešák Hubert totiž odhalí, že vždy spořádaný a spolehlivý Albert je žena. Aby Page z vyzrazení a ztráty zaměstnání vyšilujícího tajnůstkáře uklidnil, rozepne si kabát a dvěma velkými důkozy, pardon důkazy, šokovanému číšníkovi předvede, co všechno mají společného. Oba "muži" se spřátelí a poté, co plachý Nobbs zjistí, jak bohatý a spokojený život je ženatý Page i přes svůj obživu zajišťující převlek a "nemístnou" sexuální orientaci schopen vést, rozhodne se také vylézt z letité samotářské ulity. A přáním číslo jedna je najít si manželku. Námět sice zní poměrně ztřeštěně, ale v žádném případě nečekejte obrácenou verzi komedie Někdo to rád horké. Albert Nobbs je hořké, až tragické drama z dusné doby, která netoleruje odlišnosti, a aby člověk nenarozený do bohatého rodu neskončil na ulici, musí toho hodně obětovat. Režisér Rodrigo Garcia (mimochodem syn známého kolumbijského spisovatele Gabriela García Márqueze) však kousl do tohoto tvrdého a nepoddajného jablka, které přímo žadonilo po tom, aby diváka vyždímalo do poslední slzy, hodně střízlivě a kromě jedné scény na pláži drží většinu emocí hlavního hrdiny pod pokličkou, kde si je divák musí sám vytušit. Stejně jako Albert skrývá své city před ostatními, neprojevuje se ani směrem k publiku. To by samozřejmě dost dobře nefungovalo bez vhodně zvolené představitelky hlavní role. Ta byla od začátku předurčena Glenn Close, která Nobbse hrála na divadle už v roce 1982, je spoluautorkou scénáře, producentkou a snímek se snažila dostat na plátno již patnáct let. A bývalá Cruella De Vil zaválela. Nobbs je v jejím podání zcela unikátní tragická postava bezbranného dobráckého podivína s lehce vyšinutým zjevem, která tak dlouho předstírá muže, až se jím prakticky stává. Nenápadný, citově rozpolcený, důvěřivý, naivní, nejistý a tajemný sluha si jde nenápadně za svým snem, a my - ač nás jistým způsobem znepokojuje i odpuzuje - mu držíme palce. Se vší úctou k favorizované Meryl Streep a její "velkohubé" Margaret Thatcher - ale Glenn Close by si sošku za náročnou, ojedinělou a minimalistickou roli, která se tolik vymyká běžným teatrálním sběračům cen, zasloužila více. Ale na to akademie, stejně jako Nobbs, nemá "koule". Ačkoliv je Close hlavním tahounem snímku, více než zdatně jí sekunduje na Oscara za vedlejší roli nominovaná Janet McTeer v roli Huberta, druhé ženy v mužských šatech. Její odhalení jakožto příslušnice něžného pohlaví je pro nepřipraveného diváka stejně šokující jako pro Alberta. Když se pak oba navléknou do ženských šatů a vyrazí do víru, vypadají kvůli léta předstíraným a zcela vžitým mužským pohybům jako dost amatérští transvestité. A být žena a přesvědčivě zahrát ženu vypadající jako žena, v ženských šatech, aby působila jako muž? Nezbývá než smeknout. Zásluhy na jejich proměně je třeba také přiznat týmu maskérů, jejichž vynikající práce taktéž sklidila plody v podobě oscarové nominace. Mezi zkušenými namaskovanými veteránkami se ale neztratila ani mladá, krásná a talentovaná Mia Wasikowska v roli náruživé služebné Helen Dawes, jíž se Albert neohrabaně dvoří. Její vášnivá, citově velkorysá a nefalšovaně ženská Helen je dokonalým protipólem titulní(ho) hrdin(k)y. A jsou to právě výrazné a složité charaktery a výkony jejich představitelů, co bohatě vyvažuje jednoduchý příběh, který se až do překvapivého závěru téměř neposouvá vpřed.
A ač neotřelá a nepříliš sympatická hlavní postava bezpohlavního introvertního podivína může někoho od snímku spolehlivě odradit, podceňovaný a rozporuplně přijímaný výlet do Irska předminulého století rozhodně má co nabídnout. A kdo rád dobové kostýmní podívané v jiném než v austenovsky zidealizovaném světle, postavené namísto košatosti děje a síle citů na hloubce a komplikovanosti postav, ten si přijde na své.