Představy o tom, co ve filmu je a není morálně přijatelné, se střídají jako příliv a odliv. Pomíjivá období sexuální otevřenosti následují zpravidla delší etapy jakéhosi morálního usebrání. Mezi nimi se obvykle rozprostírá éra kompromisů typu "začneme sprosťárnami, skončíme laskavým humorem". Řekl bych, že právě v takovém období se nacházíme teď. Pokud hrdina myslí jen na sex, ale do konce filmu nás stačí přesvědčit o svém dobrém srdci a víře v tradiční hodnoty (nejtypičtěji postavy z komedií Judda Apatowa), je vykoupen. Ale běda, pokud se jeho vývoj žene opačným směrem (jako ve filmech Jiřího Vejdělka). To se rituálně křižujeme ve svatém pohoršení nad tím, kam ten svět spěje, a dovoláváme se vkusu a nevinnosti starých dobrých časů. Protože za iluzi starých dobrých časů je zodpovědná především stará špatná paměť, připomeňme si pro pořádek jednu až provokativně nemravnou komedii z 30. let. Velice by mě zajímalo, jaký ortel by část dnešního publika, pohoršená například prostopášnou babičkou Vilmou ze Žen v pokušení, vynesla nad Mae West. Dnes už mírně zapomenutá hvězda krátkého období uvolněných poměrů začátku 30. let symbolizovala cosi pro Hollywood té doby atypického a z dnešního pohledu až nepatřičného - ženu, která vidí smysl svého života v promiskuitě a hromadění peněz, které získává od svých (vesměs ženatých) milenců. A považte - se svými úmysly se netají, neomlouvá se za ně ani pro ně nehledá vznešené zástupné důvody. Hrdinkami filmů Mae West jsou chladnokrevné zlatokopky a protagonistka nejzábavnějšího z nich není výjimkou. Tira (Mae West) se ve dne živí jako cirkusová atrakce - náplní její práce je natřásání boků v upnutém kostýmu a dráždění všech myslitelných žláz pánského publika. Možná vedlejším a možná hlavním zdrojem příjmů jsou jí ale večerní návštěvy bohatých ženatých pánů. Protože peněz není nikdy dost, Tira rozšíří svou působnost v cirkuse na krocení lvů a s tímto číslem se vydává do New Yorku, kde žije spousta dalších bohatých pánů, kteří se jen třesou na příležitost odměnit její um drahými dary. Věřte nebo ne, najde se mezi nimi i muž tak pošetilý, že se do Tiry zamiluje (inu, Cary Grant), a současně tak bohatý, že Tira uvažuje o sňatku. Po dramaturgicky slabě odůvodněném rozchodu hrdinka nezpytuje svědomí, neodchází do kláštera, ani nápadníka neprosí o odpuštění, ale žene ho k soudu za nesplněný příslib manželství. Zatímco milionář pozoruje její flirtování se soudcem a porotou, kupodivu znovu nabude dojmu, že ze všech žen světa je právě Tira nejvhodnější pro praktický život. O Mae West se s veškerou úctou nedá říct, že byla mimořádná herečka. Nedovedu si představit, že by se přesvědčivě převtělila do zdrženlivé intelektuálky, bezbranné oběti únosu nebo řádové sestry. Zato mohla být vynikající markýzou de Merteuille z Nebezpečných známostí nebo dohazovačkou Dolly Leviovou z Hello, Dolly! Její devízou nebyl široký rejstřík, ale autenticita v jednom určitém typu rolí, který konvenoval s její skutečnou náturou. Typ chamtivé sexuální barakudy, která dodá lascivní podtext i tak nevinné replice jako "Oloupej mi grapefruit." Z hlediska srovnávání s jejími současnicemi zůstává velmi sporný i její fyzický půvab - v době natáčení Já nejsem anděl ostatně bylo Mae už čtyřicet let. Vyzývavé chování a extravagantní styl si nicméně udržovala i v následujících dekádách, kdy se pozvolna měnila ve vlastní karikaturu. Její síla nebyla ani v kráse, ani v uměleckém talentu, ale v silné osobnosti a nepopiratelném sebevědomí. Jestliže limitem řady lepších hereček je častý sklon vykreslovat své postavy v lepším světle a obrušovat hrany jejich temnějším stránkám, Mae West právě rysy jako ziskuchtivost, poživačnost a smyslnost naopak okázale vystavovala na odiv bez potřeby obhajovat je před publikem pokryteckými řečmi o ženské emancipaci. I když se o to někteří teoretici zdráhavě pokoušejí, bylo by křečovité hledat v rozkošnicky nemravných komediích Mae West feministický apel. Všechny odvážné teorie o Mae jako ideálu nezávislé ženy spadnou jako domeček karet, poukážete-li na skutečnost, že bez mužů by nejen Tira, ale ani ostatní hereččiny obchodnice s hýžděmi a poprsím, neměly proč ani zač žít. Provokativní sebeprezentace herečky (a v tomto i jiných případech také autorky scénáře) připomíná spíše zálibné prohlížení se v zrcadle než snahu někomu příběhem něco sdělit, něco reflektovat, k něčemu obecnějšímu vyzývat. Jde o čistý exhibicionismus - berte, nebo nechte být. Ale strážci dobrých mravů to nenechali být... "Mám cenzuru ráda. Vydělala jsem na ní jmění," prohlásila Mae West sarkasticky při vzpomínce na to, kolik pro ni udělala publicita vyvolaná puritánskými spolky. Když v roce 1926 debutovala na Broadwayi ve vlastní hře, lakonicky nazvané Sex, představení bylo považováno za nepřijatelně sexuálně explicitní a autorka strávila necelý týden ve vyšetřovací vazbě. Po svém propuštění produkci bezstarostně obnovila a spokojeně shledala, že negativní reklama přitáhla do hlediště davy. Taková pozornost přirozeně neunikla Hollywoodu, ale z myšlenky hru zfilmovat sešlo ze dvou důvodů - dosud němé médium by si těžko poradilo s peprnými dialogy, které tvořily základ hry, a na film s podobným titulem a tématem doba neuzrála. Začátkem třicátých let, v několikaleté skulině mezi formulováním Hayesova cenzurního kodexu a jeho praktickým uplatňováním, nastaly pro Mae West příznivější časy. Její drobná role ve filmu Night After Night s přehledem zastínila hlavní hvězdu George Rafta a studio Paramount, jemuž toho času hrozil zánik, vsadilo na herečku jako na levný prostředek ke znovunabytí finanční stability. Výsledky předčily všechna očekávání. Křivda, první film s Mae West (v roli majitelky bordelu Lady Lil), se stal hitem a druhý, právě Já nejsem anděl, vydělal už během prvních několika týdnů promítání osmnáctinásobek svého rozpočtu. Paradox je, že tyto dva filmy současně znamenaly vrchol, který už nikam negradoval. Hayesův kodex se přece jen začal brát vážně, filmové příběhy se přizpůsobily dřívějším konvencím a svéhlavé hvězdě v nich začalo být těsno. V následující dekádě sice Mae West natočila dalších sedm filmů, šlo nicméně o konzervativnější hudební komedie z divokého západu a herečka se nadále skandalizovala jen v bouřlivém soukromém životě po boku mužů mladších o desítky let. Po sedmdesátce se nicméně ještě objevila ve dvou obskurních komediích (Myra Breckinridge a Sextette).
Na případnou otázku, zda je film Já nejsem anděl nadčasovou hodnotou, nebo jen kuriózním artefaktem doby, musím tentokrát rozhodně odpovědět, že b je správně. Vidět ho pro ucelenější obraz doby, kterou si z nedostatku paměti, znalostí a osobní zkušenosti často idealizujeme výlučně jako éru noblesních dam a galantních džentlmenů, je nicméně užitečné a jako každá zkušenost obohacující.