Oscar 2012: Nejlepší režie

Vydáno: 22.02.2012 21:05 - Martin Bubrín | foto: H.C.E.

Šanci získat Oscara za nejlepší režii má letos Woody Allen, Michel Hazanavicius, Terrence Malick, Alexander Payne a Martin Scorsese. V naší analýze se můžete dozvědět více o nominovaných režisérech a o jejich šancích na vítězství.
A kde je letos ten progresivní tvůrce, který zase Oscara nedostane? David Fincher může snít tak leda z pohovky, Nicolas Winding Refn zase čekat na to, až natočí divácky přístupnější film. Ale co, Stanley Kubrick také nikdy nebyl Akademií oceněn. Podle vyhlášení všemožných cechů a profesních organizací tato kategorie vede jen k jednomu možnému výsledku, který by jako vždy měl potvrdit to, že snímek s největší šeptandou a vřelým kritickým přijetím ověnčený od shora dolů výročními cenami je jasným adeptem na nejvyšší ocenění ve filmové branži. Má však nováček Michel Hazanavicius šanci před ostřílenými klasiky americké kinematografie?
Woody Allen (Půlnoc v Paříži)
Neurotického intelektuála malého vzrůstu z New Yorku vám snad ani nemusíme představovat. Vybrat pouhou desítku z jeho neuvěřitelných jednačtyřiceti celovečerních filmů by byl i tak nadlidský úkol. Mladický zápal, který by mu záviděli i čerství třicátníci, naposledy zúročil ve snímku Půlnoc v Paříži, intelektuálním balzámu na bohémskou duši, kde provádí zářivé hollywoodské obsazení nejznámějšími lokacemi města zamilovaných. Nejde však o rutinní turistickou prohlídku, ale spíše o zasněné ohlédnutí do časů minulých, ve kterých by nejeden z nás chtěl žít. Allen zde sice nepředvádí nic převratného, stačí mu však lehce vykrást své známější kousky, přihodit několik osvědčených trademarků a za chvíli ihned zapomenete, že se tato půlnoční procházka nachází až ve spodní části režisérovy filmografie. Nominaci můžeme spíše chápat jako takovou poctu, jelikož i přesto, že jeho pozdní snímky nepřinášejí nic moc originálního, vždy se mohou chlubit perfektním scénářem a režijním provedením. To se o mnoha romantických komediích za poslední rok říct nedá. Pro Allena se jedná o neuvěřitelnou dvacátou nominaci (z toho sedmkrát za režii a třináctkrát za scénář), tři sošky už dokonce má doma – a to za režii a scénář k Annie Hallové a scénář k filmu Hana a její sestry. Za výkon neurotického Alvyho Singera byl dokonce nominován za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.
Michel Hazanavicius (The Artist)
"The Artist vyhraje všechno!" dalo by se nekriticky zvolat i předtím, než jste černobílé němé ohlédnutí za dobou minulou viděli na vlastní oči. Mamutí zásluhy na realizaci tohoto odvážného projektu má hlavně francouzský režisér Michel Hazanavicius, pro něhož se jednalo spolu s ústřední hereckou hvězdou Jeanem Dujardinem o vysněný projekt. Do hlavních rolí tak obsadil po předchozí spolupráci na špionské parodii Agent 117 jeho a svou ženu Bérénice Bejo a potenciální hit byl na světě. Stačilo trochu odvahy prosadit do regulérní distribuce film, v němž se nemluví, a v mnoha divácích se probudila zvědavost a v kriticích nadšení. Všeobecné vřelé přijetí filmu může mít za důvod také způsob, jakým Hazanavicius zachází se starými vzory. Sice bez přílišné důslednosti, co se zobrazování dobových poměrů týče, ale zato s mohutnou porcí nostalgie, nadhledu, hravosti a emocí, které zahřejí přesně na tom pravém místě, jak má (konzervativní) Akademie ráda. Z potenciální unylé nápodoby věcí minulých se tak stal životný počin, který dokáže diváky nabudit více než leckterý film ze současné produkce a zároveň jim jednoduchým způsobem přiblížit, že hollywoodské filmy třicátých let byly vlastně strašně fajn (ač by se nikdy na žádný z nich dobrovolně nepodívali). Nelze neocenit také mnoho režijních vychytávek, které němý film v dnešní době zkrášlí více, než kdy mohly v době jeho vzniku (ano, mám na mysli například snovou sekvenci). S podporou všemožných cechů a výročních cen můžeme očekávat, že soška tentokrát poputuje do Francie. Akademie nerada ucukává od všeobecného vkusu.
Terrence Malick (Strom života)
Po Woody Allenovi letos už druhý člověk, který si v případě výhry svou cenu převzít nepřijde. Čerstvý držitel Zlaté palmy z Cannes a potřetí nominovaný Terrence Malick (naposledy v roce 1998 za režii a scénář protiválečné Tenké červená linie) prý nechá "za sebe promlouvat své dílo", proto se na nejrůznějších festivalech a ceremoniálech vůbec neobjevuje. Na place si s ním však herci nemohou vynachválit spolupráci – ať už na aktuálním Stromu života nebo na asi třech rozjetých projektech, do nichž tento umělecký režisér sehnal áčkové hollywoodské obsazení, všichni do jednoho tvrdí, že pracovat s takovým tvůrcem je jedna velká pocta. Ale teď pryč od velkohubých prohlášení – to, co Malick předvedl ve svém nejnovějším díle, se hodně blíží řemeslné dokonalosti. Mimo interpretace díla, které by vystačily na dvě samostatné knihy, Strom života oplývá hlavně absolutně bezchybnou technickou stránkou a dokáže tak režiséra vyčlenit z dlouhého zástupu jemu podobných. S rozpočtem hollywoodského blockbusteru natočil Malick hloubavé a rozjímavé dílo o těch nejzazších otázkách lidské existence, které tentokrát nevypadá jako rozmluva dvou lidí u stolu. Profesionální osvětlení, mistrovská práce kamery (taktéž nominována na Oscara), přesné vedení herců a především brilantně odvyprávěný mikroskopický příběh jedné rodiny prolínající se s makroskopickými událostmi vesmíru se rozhodně řadí k režisérovým nejprofesionálnějším počinům. Pokud by se udělovalo něco jako "objektivní Oscar", výhru ve své kategorii má jasnou.
Alexander Payne (Děti moje)
Americký režisér a scenárista Alexander Payne platil za takovou modlu indie filmu. Jenže ve své poslední dramedii už tuto "metu" dalece překročil. Děti moje můžeme už na rozdíl od nezávislé Bokovky (za kterou získal Oscara za scénář) považovat za čistě hollywoodský produkt, který byl financován z peněz velkého studia a v hlavní roli se objevil jeden z nejobsazovanějších herců současnosti George Clooney. I tak ve výsledku vypadal – sice příjemný na pohled, ale uvnitř zbavený jakéhokoliv kritického či satirického komentáře nebo vážnějších podtónů. Což, jak jinak, rozdělilo diváky na dvě obce. Payne tak vlastně celou dobou jakoby balancuje na hranici mezi komerčním a nezávislým filmem – na jednu stranu píše scénáře pro snímky jako Jurský park 3 nebo "sandlerovku" Když si Chuck bral Larryho, na druhou stranu točí své tragikomedie ze života (již zmíněná Bokovka nebo také O Schmidtovi). Svůj poslední příspěvek ke kinematografii však pojal tím nejlíbivějším způsobem – celý vypadá, jako kdyby vypadl z promo videí cestovních kanceláří, což hlavně korunuje i výběr atraktivní lokace Havaje. Už kvůli silným soupeřům ale nemůžeme doufat, že by byly jeho šance na Oscarech nějak vysoké. Zabodovat mohl maximálně na Glóbech v kategorii komedie/muzikál, ale tam mu cenu vyfoukl němý The Artist. Komu letos ne, že?
Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev)
Člověk s největším obočím v Hollywoodu nepotřebuje delší úvod. Milovník a průkopník filmu a jeho historie si pro nás letos připravil vůbec první trojrozměrnou procházku počátky kinematografie a vůbec nedopadl špatně. V některých očích rovnou výborně. Kdo si myslel, že Scorsese si na svém prvním rodinném filmu vyláme zuby, byl na omylu – nejenže svou kinematografickou reflexí zahřál u srdce nejednoho filmového fanouška, neskutečně invenčně také využil 3D formát pro vyprávění příběhu. Práce s hloubkou, plány a přesným rozmístěním figur a rekvizit v mizanscéně měla za výsledek zřejmě nejlepší trojrozměrný biják od revolučního Avatara. Pohlcující dlouhé kamerové jízdy, použití virtuální kamery k neskutečným průletům a zákrutům, vypiplané prostředí, ale především láskyplné vyprávění o jednom sirotkovi na nádraží v souvislosti s nekonečnými narážkami na svět filmu si přímo žadoní o zlatého plešouna za režii. Bohužel ho ale celkem devětkrát nominovaný Scorsese zřejmě nedostane, jelikož si už před šesti lety odnesl cenu za kriminálku Skrytá identita, jíž předcházelo mnoho nominací za mnohem památnější a klasičtější kousky. "Planety" jsou tentokrát spíše natočeny směrem k Evropě. I když, jak se to vezme, že...
Loni to byl souboj konzervativní Královy řeči s progresivním The Social Network. Letos to spíše vypadá na zápolení mezi dvěma snímky, které svébytným způsobem reflektují počátky kinematografie. A na to Akademie slyší. Bude to spíše Francouz vyprávějící o Americe, nebo Američan vyprávějící o Francii? A co takhle ortodoxní žid v zasněné Paříži? Výsledky se dozvíme již tuto neděli v noci – i když je téměř rozhodnuto, stále můžeme doufat, že nás budou čekat nějaká překvapení.
Šance podle filmserveru:
  • 40 % Michel Hazanavicius
  • 30 % Martin Scorsese
  • 25 % Terrence Malick
  • 5 % Alexander Payne
  • 0 % Woody Allen

  • ANKETA

    Kdo získá Oscara v kategorii Nejlepší režie?









    Podívat se na výsledky




    NÁZORY

    Vložit názor

    Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

    Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

    Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
    Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

    DOPORUČENÉ ČLÁNKY

    SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY