George Valentin (Jean Dujardin) je v roce 1927 na vrcholu své kariéry hollywoodské hvězdy studia Kinograph. Jeho dobrodružné příběhy mají ohromný úspěch. Ženy ho milují, muži obdivují. Co víc si přát? Peppy Miller (Bérénice Bejo) je jeho nadšená fanynka, které náhoda během slavnostní premiéry jednoho Georgova filmu pomůže ke startu její herecké dráhy. Za dva roky si získá srdce mnoha filmových diváků. Pak přijde nástup zvukového filmu a krach na burze, země upadá do hospodářské krize. Stejně jako zvukové filmy nahrazují němé, vyměňuje i studio staré hvězdy za nové. Peppy tak míří čím dál výš, zatímco Georgeova pýcha a odmítání zvuku jako pouhého dočasného rozmaru ho táhnou k zemi... Černobílé filmy běžné diváky nezajímají, připadají jim zastaralé. Proč nepoužít barvu, když ji máme? Zásadní estetické důvody takové volby chápe jen podivínská, artově zaměřená menšina. Poslední komerčně výrazně úspěšný černobílý film je tak nejspíše Schindlerův seznam, byť relativně výdělečná výjimka se pořád ještě čas od času najde (Muž, který nebyl nebo Dobrou noc a hodně štěstí, zajímavý seznam čb filmů z poslední doby najdete zde). Němý film je ztělesněním ještě horší formy filmařského záhrobního teroru - kvůli absenci lidského hlasu a ruchů (přesto ještě i dnes tu a tam takové snímky vznikají, jak je vidět zde). Jak si tedy vysvětlit paradox, že jeden z nejobdivovanějších filmů za loňský rok je černobílý a němý? A dokonce na něj chodí lidi? Odpověď je nasnadě - prostě proto, že The Artist si je svého "handicapu" vědom, dělá z něj svou přednost a místo do artových kin míří hrdě mezi "normální" lidi. A především je nezapomíná bavit. Škoda, že si to neuvědomil distributor a nedal snímku příhodný český název. Snad ze strachu, že titul Umělec by mohl diváka odradit ještě víc. Francouzský scenárista a režisér Michel Hazanavicius na to šel od lesa. Zjevně zhodnotil, že čistá komedie mu může projít jen doma (první z jeho dvojice bondovských parodií u nás vyšla na DVD jako Agent 117 a vypadá sice na pohled úžasně stylově, ale obsahuje buď enormní množství těžko přeložitelných slovních hříček nebo je nehorázně trapná, každopádně vás donutí zpětně docenit Austina Powerse). Navíc jeho hlavní hvězda Jean Dujardin nedokáže říct důvěryhodně ani dvě anglická slova. Natočit o Hollywoodu film němý je tak vlastně geniální nápad, jak si režisér mohl splnit svůj dávný sen a zároveň si udržet svého oblíbeného herce, resp. manželku pro hlavní role. Snímky o nástupu filmového zvuku, případně smutných následcích pro filmové hvězdy němé éry už tu byly (Zpívání v dešti, Sunset Blvd.), stejně tak drama o vztahu upadající a vycházející hvězdy (Zrodila se hvězda), žádný z nich ovšem nebyl němý. Co na tom, že je to trochu postavené na hlavu. Důležitá je originalita. Byť pro diváky s filmovou pamětí jde spíše o objevování Ameriky. A potvrzení toho, že ty staré postupy pořád báječně fungují i se současným publikem. Němá filmařina může být tou nejčistší formou filmového vyprávění, zejména když diváka neunavujete neustálými mezititulky a snažíte se co nejvíce informací podat obrazem. Už jen v tom je tento krok zpět inspirativní pro současnost plnou užvaněných snímků. Je to i osvěžení pro diváka, který si může aspoň trochu představit, jaký to mohl být asi zážitek před více než osmdesáti lety v kině. Snad ještě více než dnes byly tehdy zapotřebí charismatické hvězdy, které příběh odtáhnou. A v tomto je největší síla filmu. Kouzelně vysmátý Jean Dujardin jako by opravdu propadl časem a byť herecky mi přijde úplně stejný jako v oné zmiňované agentské parodii, do Hollywoodu konce dvacátých let se typově hodí mnohem více. Stejně tak okatá a energická Bérénice Bejo by se navzdory poněkud modernějšímu vzezření v těch dávných dobách ve filmu velmi dobře uplatnila. Herci na současného diváka samozřejmě pomrkávají, stejně jako filmaři, na druhou stranu melodrama díky nim velmi pěkně funguje. Jak jsem zmínil, tvůrci si uvědomují, že to celé pro dnešního "normálního" diváka může být dost velký šok a nezvyk, pravidelně mu tak podávají pomocnou ruku. Nutno říct, že vkusně a s citem. Ať už je tím sen hlavního hrdiny, kdy na chvíli uslyšíme ruchy namísto hudby, nebo v okamžiku, kdy zazní písnička Pennies From Heaven (byť se míjí s dobou, kdy se má děj odehrávat), případně v závěru, kdy herci "konečně" poprvé promluví. Je v tom určitá katarze, probuzení z krásného snu, návrat do "běžného" filmového světa. Filmoví fanatici by mohli mít problém s tím, že jde především o dojímavé a neurážející melodrama s prvky humoru, což úplně nesedí k počátkům třicátých let, nejdivočejší době před zavedením produkčního kodexu, kdy cenzura prakticky neexistovala (tomuto tématu se mimochodem věnujeme v únoru ve Stroji času). Ale to by bylo nepochopení tohoto dílka. The Artist je především oslavou filmu jako snového média, které vám zprostředkuje únik před nelítostnou realitou. Na hodinu a půl vás vytrhne z každodenního života. Nic víc, ale ani nic míň. Osobně mám výtky k závěrečné části, kde byla pro velmi dlouhou pasáž použita hudba Bernarda Herrmanna z Hitchcockova Vertiga. Jde o tak známý a výrazný motiv (minimálně pro filmové fandy), že na sebe strhává veškerou pozornost, hlavně vedle relativně zaměnitelné "dobové" výplně od Ludovica Bourceho, takže jeho použití nedává žádný obhajitelný smysl. Toto prostě není film Quentina Tarantina a tento experiment se příliš nepovedl. Však to taky tvůrcům Kim Novak dala pěkně sežrat (jak se dočtete tady).
Český trailer filmu Umělec The Artist je velmi příjemný zážitek. Hravost a svým způsobem odvaha tvůrců (chtělo to asi hodně přemlouvání producentů) vám dají nejspíše zapomenout na fakt, že jde prakticky pouze o více či méně dotaženou stylovou hříčku, ale o žádné zásadní dílo přinášející něco nového, nebo nedej bože převratného se opravdu nejedná. Ano, šílenství kolem tohoto filmu je tak trochu přehnané a uvidíme s odstupem, jestli nebudeme za několik let obdivně vzpomínat spíše na jinou úžasně stylovou podívanou roku 2011, kterou však akademici trestuhodně opomenuli. Ano, myslím Drive. Na druhou stranu jestli The Artist vzbudí aspoň u několika lidí zájem o staré filmy, nebude mi ten zločin Americké filmové akademie až tolik vadit.