Nový animák si vzal na paškál knihy americké spisovatelky Kathryn Lansky. Knižní série o sovích strážcích z Ga'Hoole byla u nás dosud prakticky neznámá, v češtině vyšel první díl Legenda o sovích strážcích: V zajetí teprve 11. října, zřejmě právě jako reakce na uvedení animovaného filmu, který ovšem zpracovává příběh rovnou tří knih dvanáctidílné ságy. Sledujeme příběh mladé sovy pálené Sorena, jeho bratra Kudda a mladé sestřičky Eglantine, která je ještě krásně rozčepýřená a neodolatelně roztomilá, jako každé soví mládě. Jako všechny ostatní soví děti s nadšením hltají vyprávění o strážcích z Ga'Hoole a doufají, že by legendy mohly být skutečné a přitom netuší, jak brzy a jakým způsobem se o jejich pravdivosti přesvědčí. Spolu se Sorenovou nejlepší kamarádkou, puštíkem Gylfie, jednou při hraní spadnou ze svého domovského stromu až na tvrdou zem, kde je seberou zlé sovy z kmenu samozvaných Čistých, Tytů. Ti chtějí získat nadvládu nad světem (asi, nějak si nejsem jistá, že bych se z filmu přesněji dozvěděla, co vlastně chtějí), což znamená porazit soví strážce nějakou podivnou modře světélkující zbraní, do které sbírají jakési energetické kamínky malí, měsícem zhypnotizovaní soví zajatci. Všechna místa, která s našimi hrdiny navštívíme, jsou nádherná a krásně animovaná. Ať už jde o temné sídlo klanu Tyto, který je holým lesem mezi vysokými a ostrými skalami a jehož krajinu osvětluje převážně měsíc, nebo o tajemný obří strom Ga'Hoole, skrytý mezi vlnami oceánu a vystupující z mystické mlhy. Ten si rozhodně nezadá s jinými opravdovými fantasy a klidně bych si ho dovedla představit i v nějakém elfském lese. Ona vůbec celá výprava, jestli se to tak dá u animovaného filmu vůbec nazvat, je prostě perfektní. Animace sov je pak kapitola sama pro sebe. Puštíci, výři, sovy pálené i sněžné i další spousty druhů jsou do detailů prokreslené, ve větru se jim zvlášť hýbe každé jednotlivé peříčko a kdyby neměly přehnanou mimiku, občas helmu a při otvírání zobáku nehýbaly „rty“, skoro byste neuhodli, že nejsou skutečné. Skutečnou lahůdkou je pak let v dešti, kdy se jednotlivé kapky tříští o pírka letících sov. Po vizuální, ale i zvukové a hudební stránce jde skutečně o velmi podařený počin. Bohužel po stránkách ostatních už to tak dobré není. Během několika minut jsou rozdané karty, dozvíme se, kdo je hodný a kdo je zlý (na většině sov to naštěstí není poznat alespoň vizuálně, protože všechny vypadají prostě jako sovy) a hned se zase přesuneme někam jinam. To je jeden z největších problémů filmu. Knihu jsem nečetla, takže můžu jenom hádat, jak rozsáhlou mytologii autorka vybudovala, nicméně u filmu s nálepkou i výpravou velkolepého fantasy bych čekala nějaké lepší představení světa, do kterého je děj zasazen, alespoň minimální seznámení s jeho historií, současností a smyslem některých věcí i činů a vůbec se tak nějak víc dozvědět, oč vlastně jde. Ničeho takového se bohužel nedočkáme. Lítáme s hrdiny z místa na místo, do temného lesa, k velkému sovímu stromu, ale nedozvíme se, proč tam jsou a čím jsou tyto lokace zvláštní. Teď jsem se třeba dočetla, že velký strom v sobě má Velkého Ducha Ga' a je jakýmsi plynule se měnícím domovem všech sov. Potkáme spoustu zajímavých postav, ale já bych třeba chtěla poodhalit něco z minulosti – vás by nezajímal příběh Ezylryba, legendárního Lyze z Kielu? Nebo třeba co je zač ta tajemná modrá zbraň Tytů, kde se vzala a jak funguje? Prostě od filmu, ve kterém mají sovy helmy ukuté vlastním kovářem a na drápech železná ostří, bych čekala podstatně větší důraz na představení jejich mimořádně zajímavého světa. Nakonec se dostávám k druhému z obrovských problémů, kterým je žánrová roztříštěnost. Autoři zjevně neměli jasno v tom, co chtějí vlastně natočit a ve snaze zavděčit se všem, se jim povedlo vyrobit pořádný slepenec. Rodinný film, drama pro dospělé, fantasy pro všechny v rámci ratingu, pohádka, nebo taškařice pro děti? Některé vymazlené scény a i to již zmiňované vypiplané fantasy prostředí tíhnou spíš k vážnějšímu žánru, ale devadesátiminutový prostor, minimální rozvinutí příběhu, přímočaré vyprávění a černobílé postavy zase směřují spíš k podívané pro děti. Je to škoda, protože potenciál tu je obrovský a někteří tvůrci asi ještě nepochopili, že i animovaný film se dá využít k vážnějším tématům. Přestože jsem tu vypsala poměrně velké množství negativ, musím objektivně říct, že díky krátké stopáži a nádhernému audiovizuálnímu provedení se dal film celkem bez problémů dokoukat a dětem by se líbit měl. Navíc mě docela navnadil k tomu, abych si sehnala a přečetla knížky od Kathryn Lansky. Snad budou lepší než film.