Z pozůstalosti Jacquese Tatiho se dochoval námět o kočovném iluzionistovi (podle vystavovaného plakátku se jmenuje Tatischeff, což bylo původní Tatiho příjmení), jenž během svého putování po Anglii potkal chudobnou dívku, hotelovou uklízečku, jež se k němu mlčky připojila. Provázela jej, starala se o něho, vařila a uklízela, obdivně i dojatě setrvávala v jeho blízkosti, když jí nakupoval nové boty i ošacení, když se učila chodit ve střevíčkách na vysokém podpatku. Postaršího muže, starosvětsky, ba neobratně dvorného, zajisté okouzlila svou naivitou i oddaností, avšak nijak se nestavěl proti její známosti se sympatickým hochem ze sousedství. V animované podobě, vycházející z dvojrozměrné, "plošné" kresby, jej takto pojednal Sylvain Chomet, přechýliv jej vzezřením i pohybem k Tatiho panu Hulotovi. Vyznačuje se vysokou, nahrbenou postavou, obdobnou chůzí, v počátku vždy jakoby nakročenou dozadu, nezbytným deštníkem. Potlačena je ovšem jeho nešikovnost, s jakou - zpravidla nevědomky - páchal ve svém okolí různé pohromy. Naopak byl zdůrazněn rozměr outsiderství a rezignace. Kouzlením s předměty vytahovanými zpod kousku látky a s králíkem v klobouku dosahuje pramalého ohlasu. Sotva může konkurovat řvavé, po zemi se válející beatové kapele. Již se smířil se zjištěním, že mladé diváky stěží osloví (z přeplněného sálu se vytratilo téměř všechno publikum, zůstala tam jen babička s nudícím se vnukem), ale rozhodně nezatrpkl. Střídá jedno jeviště zábavních podniků za druhým, ocitá se i na módní přehlídce. Iluzionista se obejde beze slov. Řeč, čerpající z útržků francouzštiny i angličtiny, se často blíží pouhé zvukové kulise, která nemusí být překládána, aby byla srozumitelná. Postačí tón hlasu, aby bylo sděleno vše podstatné. Je třeba ocenit množství pantomimických studií, ať již se týkají třeba kymácivé chůze po hotelovém schodišti nebo třeba svátečního stolování, kdy hrdina, aniž se odváží promluvit, se strachuje, zda dívka jídlo, které roznáší sousedům - též jiným smolařským umělcům ve vedlejších pokojích - nepřipravila z kouzelnického králíka, po němž se marně ohlíží. I když režisér chce dostát Tatiho podmanivé poetice, výsledek nedospěl dál než ke tříšti rádoby hravých, melancholických epizod, kterým schází sugestivita. Zůstávají jakoby rozplizlé. Marně se pokouší ozvláštnění vnést pomocí častých průhledů na pouliční provoz, na denní i noční proměny ulic, na které lze pohlížet z hotelového pokoje. Nepřívětivé, šedivé městské prostředí však nepřekročí rozměr pouhé kulisy. Přesto je oživení Tatiho nerealizovaného námětu sympatické a dopadlo jako celek dobře.