Přestože snímek Gavina O'Connora v severoamerických kinech zcela zapadl a do našich se pro jistotu vůbec nedostal, je kolem něj nezvykle rušno. Stačilo, aby těch pár lidí, kteří jej v kině viděli, nešetřilo vzletnými superlativy a plnilo internetové filmové databáze nadšením sršícími recenzemi, komentáři a maximálními hodnoceními, a špatně nastavený algoritmus vystřelil Warriora na vrcholy žebříčků a tím i do centra pozornosti. A díky tomu se toto nízkorozpočtové sportovní drama bez tuzemského distributora může na ČSFD v tuto chvíli těšit většímu počtu hodnocení, než má kdejaký u nás draze propagovaný blockbuster. A stále se drží hodně vysoko tabulce nejlepších filmů všech dob, kam podle mého názoru rozhodně nepatří. Předně musím konstatovat, že Warrior se mi líbil. Sice méně než Wrestler, Fighter či Rocky, ale nemůžu tvrdit, že mě nechal chladným. Chtě, nechtě jsem byl ale ovlivněn vším tím hypem okolo, vinou kterého jsem z filmu zklamán už jen proto, že mě neposadil na zadek a nedonutil štípat parkety půlkama. K tomu měl totiž hodně daleko. Říká se, že jedna facka nahradí tisíc slov a hlava Conlonovic famílie, bývalý boxerský trenér, se tohoto hesla drží stejně pevně jako láhve s whiskou. Na svou ženu "mluví" takřka neustále a když se zrovna někde neválí v deliriu, učí své dva syny, jak správně dát někomu nakládačku. Prostě tatík k pohledání. Ideální rodina se nakonec rozpadá, mladší a fyzicky silnější z obou bratrů Tommy společně s těžce nemocnou matkou doupě tyranského alkoholika opouštějí a utíkají, starší Brandon raději zůstává a zakládá rodinu se svou studentskou láskou, což mu Tommy, který matku krátce poté pochová, nikdy neodpustí. Cesty všech tří Conlonů se na dlouhá léta rozcházejí, aby se opět střetli u příležitosti prestižního turnaje v MMA, neboli smíšených bojových umění. Hlavní výhra? Pět mega. Tommy (Tom Hardy) je zdánlivě jednoduché namakané hovado, mlátička z povolání a životní ztroskotanec žijící z ruky a pěsti do huby. Ale pod drsnou slupkou zraje citlivý milující synáček, válečný hrdina, co rukama trhá tanky (ale nikomu to neříká), a věrný přítel, který vždy dodrží své slovo. Brandon (Joel Edgerton) je oblíbený, leč momentálně suspendovaný, tudíž plat nepobírající, učitel, dokonalý táta a manžel, jenž si raději nechá rozdupat břicho v kleci, než aby rodinu připravil o vysněnou střechu nad hlavou. Oba trpí hluboko zakořeněnými traumaty a nezapomenutými křivdami z minulosti, které v nich léta dřímají a bublají, aby vyhřezly a zmizely během jediného vzájemného zápasu. A všechno to psím pohledem bedlivě sleduje svědomí zpytující, milující a nenáviděný taťka, kterej už tisíc dní nechlastá. S blížícím se finále je story zpočátku citlivě rozehraného sociálního dramatu více a více přitahováno za vlasy, nabalují se rádoby dojemné vedlejší nepodstatné zápletky, až vše končí nechtěně úsměvným emocionálně přeplácaným skalpem. Samozřejmě, sportovní drama bez klišé je jako oheň bez kouře, růže bez trní, nebo německé porno bez instalatéra - prostě k tomu patří a ač na něj nadáváme, neumíme a ani nechceme si představit, že by tomu bylo jinak. Vyčítat tedy snímku stokrát omletá žánrová schémata by byla hloupost. Jenže všeho moc škodí a Warrior hromadí klišé takovou kadencí, že se udusíme kouřem, aniž bychom se ohřáli, pod trny ani nezahlédneme růži a... a tak dále. Přehnanou osudovostí, tragičností a šablonovitostí pohnutek všech tří zúčastněných a především jejich konečného zúčtování však končí většina připomínek, které lze ke snímku mít. Ve chvíli, kdy se přestane brečet a vleze se do ringu, nastává peklo. Dynamicky zrežírované zápasy vyrazí dech svou živočišností, syrovostí a hrubostí, kdy každou ránu, vyražený zub i zlomenou kost hercům věříte. Výborně je také vytěžena pestrost stylů, jakými lze v MMA bojovat. Každý z turnajových protivníků na to jde trochu jinak a nejmarkantnější rozdíl je pak mezi styly samotných bratrů, kde Tommy je rozzuřený fighter, který vás rozkope, ještě než si stačíte odplivnout, zatímco Brandon je obranář, trpělivě čekající na chybu, aby vám zakroutil rukou a donutil se vzdát. Šest úvodních zápasů turnaje, kdy každý ze sourozenců musí projít přes tři rozmanité soupeře, je jednoznačným vrcholem filmu. Všechnu čest pak zasluhují Hardy a Edgerton. Ti nejen že vypadají věrohodně i ve chvílích, kdy s nenávistným či smutným pohledem vypouštějí z úst nějaké dojímavé bolavé vzpomínky na dávné křivdy, ale vidět je v ringu, je opravdový zážitek. Tommyho nenávist a zloba a Brandonovo zoufalství a strach o holý život jsou náhle doslova hmatatelné. A o fyzičce nemluvě. Dvojici vycházejících hvězd pak zdatně doplňuje herecký veterán Nick Nolte ve vděčné roli posledního stébla se chytající vychlastané trosky.
Režisér O'Connor už ve svém Hokejovém zázraku předvedl, že sportovnímu žánru rozumí, ví jak efektně a náležitě působivě natočit akční sekvence a jak postupně gradovat průběhy zápasů, které směrují hrdiny do hlavního finále. Ale stejně jako u hokejového příběhu, i zde se mu na samotném konci rozklepala kořenka a úplný závěr emocionálně přepálil takřka k nestravitelnosti. Škoda, rozjeté to měl parádně.