Mattu Kingovi (George Clooney) se hroutí život. Workoholický právník a spolumajitel neobyčejně cenných pozemků na Havaji tak dlouho zanedbával svoji rodinu, až mu osud předvedl, čeho je taky schopen. Mattova adrenalinové výzvy milující žena Elizabeth měla při závodě člunů nehodu a skončila v komatu. Doktor mu řekl, že se z něj už neprobere. Na krku mu tak skončily dvě rozdivočené dcery v před- a pubertálním věku, se kterými neumí ani normálně promluvit. A jako třešničku na dortu všeho zlého se právě dozvěděl, že ho žena podváděla a chystala se rozvést. Co teď? Elizabeth měla v poslední vůli klauzuli, že si nepřeje být uměle udržována při životě. Matt tak má několik dní na to, aby svolal známé a příbuzné, aby se s ní rozloučili, našel manželčina milence a hlavně dal aspoň trochu do pořádku vztah s dcerami. Navíc ho čeká prodej neposkvrněného kusu přírody, který jeho rodina dědila od devatenáctého století z generace na generaci. Jak to skončí? No, teoreticky by si to Matt King mohl třeba hodit nebo zastřelit milence své ženy, případně by se manželka mohla v poslední vteřině ze zdánlivě fatálního komatu probudit, ale asi tušíte, že to nebude cesta, na kterou by se scenárista a režisér Alexander Payne (O Schmidtovi, Bokovka) chtěl vydat. Příběh, který vypráví, se drží při zemi. Více než dějové zvraty ho zajímají jeho postavy. Začněme slabinami snímku. Jednou z nich je paradoxně umístění děje na Havaj. Co nejspíše funguje v předloze Kaui Hart Hemmings, a to řešení otázky kulturní identity, ve filmu nemá náležitý prostor. Jde o samotný vztah otce a dcer, otcovu potřebu najít milence své ženy, aby se s ní mohl také rozloučit, srovnávání se se ztrátou - to jsou témata, o která tu jde především. Tento příběh by se mohl odehrávat kdekoliv a v jakýchkoliv sociálních vrstvách a nepotřebuje zazobané právníky a fotogenické krajinky v pozadí. Stejně tak nezbytný hudební doplněk každého amerického hřejivého indie filmu - melancholické - tentokrát samozřejmě havajské - melodie vybrnkávané na kytaru - zbavuje celou smutnou komedii jakékoliv opravdové hořkosti, skutečného zářezu pod kůži, ryzích, silných mocí. Film tak stojí na rozhraní mezi nezávislou - upřímnou - produkcí a nablýskaným hollywoodským produktem se záluskem na různé výroční ceny. Podobně tomu bylo i s předchozím Paynovým snímkem, Bokovkou, jenže ta v člověku zůstala výrazně déle. Ale dost kritiky. Je určitě škoda, že Alexander Payne točí tak málo. Jeho cit pro obyčejné lidi a situace ze života a um přenést je zajímavě na plátno, schopnost z herců vydolovat přirozené výkony, záliba hledat lidský humor ve vážných situacích - to jsou zbraně mistrů. Payne svoje postavy má rád a snaží se je chápat. Směje se sice občas potměšile jejich tápání, ale drží jim palce, stejně jako divák. Největším trumfem filmu je George Clooney, který s věkem opravdu zraje. Poslední dobou podával spoustu skvělých výkonů, ale jejich základem byl vždycky jeho šarm. Ten však tentokrát nechal ve svém karavanu a představuje nám postavu, která se nachází v opravdu těžké životní situaci a nemá čas ani sílu házet lišácké úsměvy. Jeho Matt dělal dlouho věci špatně a teď pochopil, o co přišel a co ještě může / musí zachránit. Všemožné nominace a ceny jsou tentokrát opravdu zasloužené. Prakticky všechny postavy snímku jsou něčím zajímavé, živoucí, skutečné, bez ohledu na prostor, který jim je dán. Nejsou to jen jednorozměrné figurky, což výtečně dokazuje třeba Elizabethin otec v podání Roberta Forstera, který pobaví jako nerudný boxující dědek, jenže člověk za jeho tvrdou schránkou vidí lásku, kterou ke své dceři cítí. Stejně tak kamarád starší dcery Sid (Nick Krause) by mohl být jen roztomilým blbečkem, jenže jeho noční rozhovor s Mattem z něj dělá mnohem zajímavější, plnější postavu. Nezmínit nemohu ani dcery (Shailene Woodley, Amara Miller), které se se svým otcem prohádají a probrečí k vzájemnému pochopení a toleranci.
Český trailer filmu Děti moje Závěrečné Mattovo rozhodování, jestli prodat či neprodat panenskou krajinu developerům, mě příliš nezajímalo. I proto, že bylo úplně jasné, jak skončí. Pozemky, nebo peníze, to není, oč tu běží. Chápu poselství tvůrců, že je třeba mít úctu ke svým mrtvým předkům, ale mnohem naléhavější otázkou je, jací budou naši potomci.