"Brýle, Johne!" byla často opakovaná věta tetičky drzého a za každou cenu originálního liverpoolského kluka. Za svých mladých let jezdil v rodném městě na střeše autobusu, pro legraci napodoboval klidně i postižené a nenáviděné brýle nenasazoval ani v kině. Na postavy svých oblíbených hereček jen mžoural krátkozrakýma očima a po cestě z kina se kamarádů ptal o čem film vlastně byl. „Proč neudělal Bůh Elvisem mě?“ ptal se prý potom, co viděl v kině šou krále rokenrolu. "Protože si tě schovává na to, abys byl Johnem Lennonem," odpovídá mu ve filmu jeho matka Julia. Nowhere Boy je v první řadě právě o vztahu Johna k Julii a Mimi, tetě, která jej od pěti let vychovávala. I název, odkazující na písničku Nowhere Man, dává na vědomí, že jej zajímá období, které Lennona zásadně emocionálně formovalo. Když Lennon v pubertě zjistil, že jeho matka, která jej jako malého opustila, bydlí asi míli od něj, začal ji navštěvovat a lehce labilní Julia se stala jeho kamarádkou a spojenkyní proti své sestře Mimi. Tu hraje excelentní Kristin Scott Thomas jako přísnou, ale milující dámu, která poslouchá Čajkovského a záleží jí především na Johnově vzdělání. Rozpustilá Julia jej učí hrát na banjo a vysvětluje, že "rokenrol znamená sex". Johnova výchova je předmětem jejich častých hádek a film režisérky Taylor-Wood je především citlivým příběhem o vyrovnání se se starými chybami a schopnosti udržovat vztahy a mít rád. Sledovat mladého drzouna, jak se začíná česat jako Elvis, kupuje si první kytaru a odhazuje právě ukradené desky se zklamaným "It’s a jazz!" člověka chvílemi naplňuje posvátným pocitem. Pro o něco zasvěcenější pochopení Lennonových textů a osobité směsi cynismu a láskyplnosti rozhodně není příběh jeho citového martyria způsobeného dvěma ženami bezcenný. Nowhere Boy je ale přece jen pouze průměrným vztahovým dramatem, kde skutečnost, že jméno hlavní postavy je John Lennon, nehraje roli. Těžko scénáristovi Mattu Greenhalghovi vyčítat, že nesnadno odpověditelnou otázku, jak se z liverpoolského sígra stala jedna z klíčových osobností populární hudby a dvacátého století vůbec, nechává bez odpovědi. Greenhalgh, který napsal i Corbijnovo Control o Ianu Curtisovi z Joy Division, se ale Lennonovi nedokáže dostat ani kousek pod kůži. Jen liverpoolský přízvuk, sarkastické řeči, a skvělé herectví Aarona Johnsona Lennona Lennonem nedělá. Jak Control, tak Nowhere Boy, ač výborně nasnímané a skvěle zahrané, působí odtažitě a chladně, a to zejména v momentech, kdy se John potkává s Paulem nebo Georgem. Sam Tyler-Wood má v Británii pověst lehce provokativní umělkyně. Je autorkou videa spícího Davida Beckhama, vystaveného před několika lety v londýnské National Portrait Gallery, její prací jsou také fotky plačících slavných mužů Crying Men. I proto leckdo čekal, že její celovečerní debut bude jako v případě irského videoartisty Stevea McQueena (Hlad) nebo malíře Juliana Schnabela, autora Basquiata a snímku Skafandr a motýl alespoň formálně experimentální. Taylor-Wood se ale mezi režijně debutujícími vizuálními umělci zařadila po bok zmiňovaného Antona Corbijna, původním povoláním fotografa. Ve trojici s filmy Backbeat (hraný snímek o Beatles) a The Hours and Times (artový kousek o možném homosexuálním vztahu Lennona s manažerem Brianem Epsteinem) působí její film jako nevinný nejmladší bratříček. Ačkoliv Nowhere Boy jako odpolední film ke kávě funguje dobře, přesto je to na něm právě ta nejvíce iritující skutečnost. Postava Johna Lennona si přímo říká o netradiční filmový portrét, jaký se podařil natočit například Toddu Haynesovi o Bobu Dylanovi (I Am Not There) nebo Davidu Bowiem (Velvet Goldmine). Nowhere Boy Sam Taylor-Wood je zcela konvenční a snadno zapomenutelný film. A přesně tahle dvě přídavná jména se o Johnu Lennonovi rozhodně nedají říct.