Když před dvěma lety představil režisér Guy Ritchie svou vlastní verzi Sherlocka Holmese šlo o příjemné oživení legendární literární i filmové postavy a i když kritická obec byla trošku zdrženlivější, diváci plnili kina bez problémů a dali snímku slušně vydělat. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se dočkáme uvedení druhého dílu. A ten měl být podle tvůrců samozřejmě velkolepější, bombastičtější, epičtější a bůhvíco ještě. Navíc sliboval arcipadoucha Moriartyho. Všechny sliby byly splněny, takže je zaděláno na velkolepou podívanou. Ve Hře stínů, jak podtitul dvojky zní, se Holmes skutečně utkává s geniálním kriminalistickým mozkem profesora Moriartyho, jehož podezírá ze zosnování vraždy rakouského korunního prince, která má podle něj sloužit k něčemu daleko většímu a záhadnějšímu. Společně s doktorem Watsonem, jemuž se ale do akce po čerstvé svatbě už moc nechce, tak pátrá po pozadí celého zločinu a snaží se rozluštit, co má jeho úhlavní nepřítel vlastně v plánu. Do toho mu na pomoc přijíždí jeho bratr a do cesty se všem připlete cikánská věštkyně hledajícího svého bratra, který má možná s celou věcí společného mnohem víc, než by se zdálo. Takhle na papíře (na monitoru) to vypadá zajímavě a napínavě. Na plátně to ale bohužel není žádná sláva. Sherlock Holmes: Hra stínů totálně selhává ve snaze vyprávět příběh. Scénář pouze postavy posouvá z jednoho místa na druhé a staví jim do cesty tu více a tu méně vtipné překážky. Celistvý děj ve filmu úplně chybí, tudíž se tříští do epizodek, které jsou sice někdy divácky atraktivní, mnohdy ale spíš dost samoúčelné. Nejvíce však zamrzí fakt, že se totálně rezignuje na detektivní zápletku se vším všudy, což zrovna u takového kalibru, jakým Holmes je, zaráží. Klasické pátrání tu nemůže být přítomno, neboť pachatel je znám od úvodních minut. To zcela logicky jakoukoli diváckou účast znemožňuje. Tomu tak připadá, že sleduje spíše novou bondovku, v níž se střídají nejrůznější lokace, než příhody jednoho z nejgeniálnějších detektivů vůbec. Ruku v ruce s tím jdou i přítomné charaktery. Osobně mi hodně vadí, jakým směrem se série s tímto dílem posunula. Ze Sherlocka Holmese se stal podobně otravný šašek, jakým je Jack Sparrow z Pirátů z Karibiku. Scenáristé se mu sice tentokráte snažili přidat i částečně osobní motiv jakési pomsty, až na dvě scény to ale není vůbec poznat. Robert Downey Jr. se tváří pořád stejně, nepokrytě si každý okamžik krade pro sebe a navíc místy úděsně nepříjemně přehrává, čímž svou postavu devalvuje a zbytečně jí ubírá potřebné charisma. Paradoxně lepší se proto zdá být záměrně upozaděný Watson v podání Judea Lawa. Sice už vzdal snahy o nějaké stírací hlášky směrem ke svému kolegovi a jeho útoky tentokráte přejde jedinou větou, stále si ale udržuje stejný náboj a charisma. Třetí nejdůležitější osobou měla být cikánská věštkyně Sim s tváří švédského objevu Noomi Rapace. Ta je sympatická a akční scény zvládá velmi dobře, dále ale nemá co hrát. Její přítomnost je zcela zbytečná a evidentně má sloužit jako potřebný ženský element a zastupovat Rachel McAdams z jedničky. Ta se tu mimochodem také objeví, ale z určitých důvodů si jí divák moc neužije. Podobně nadbytečně funguje i Sherlockův bratr Mycroft alias Stephen Fry, který jakkoli skvělý je pouhým komickým prvkem bez většího významu. Největším zklamáním je však beze sporu sám Moriarty, kterého ztělesnil Jared Harris. Ne, že by byl špatný, ale scénář mu předepsal tak málo prostoru, že se nelze divit tomu, jak necharismatický je. Nejsem ani náhodou znalec původní myšlenky spisovatele Arthura Conana Doylea, ale pokud mě někdo naláká na střet detektiva s jeho nemesis, čekal bych od toho mnohem, mnohem víc. Jejich vzájemné setkání (snad jen ve dvou scénách) je tak trestuhodně unylé a nezajímavé, až si vůbec říkáte: "Co na tom Moriartym vlastně je?" Ve Hře stínů z něj je směšný stařík, který spíše než strach vzbuzuje soucit. A to určitě není dobře. Dialogy mezi nimi postrádají jak náboj, tak napětí. V tomhle selhává Guy Ritchie na celé čáře. Kde naopak září, je kompletní vizuální pojetí. Jeho rychlé střihy, klipovité scény a zejména zpomalovačky se pohybují na hranici kýče, většinu času ale baví. Poslední půlhodina je však neskrývanou režijní exhibicí, kde se kupí jedna zpomalovačka za druhou a meze samoúčelnosti jsou v tuto chvíli o dost překročeny. S přibývajícím časem se tyto postupy okoukají, tudíž nemá tvůrce absolutně čím překvapit. On ale místo, aby trochu zvolnil, naopak zrychlí a nechá diváka umořit svým stylem. Nikterak zajímavá a velkolepá mi nepřišla ani hudba Hanse Zimmera, který jakoby jel jen na půl plynu a splnil zadaný úkol. Nic víc.
Český trailer filmu Sherlock Holmes: Hra stínů Sherlock Holmes: Hra stínů měl v jádru dobrý námět, který ale zabil zbytečně překomplikovaný scénář a přemrštěná délka. Film je tak dalším důkazem toho, že víc postav ani epičtější a velkolepější příběh zcela nestačí k diváckému uspokojení. Někdy ho totiž může vystřídat nepříjemná pachuť a zklamání z nevyužitého potenciálu, jako se to stalo v tomto případě.